Recenze: Kawasakiho růže

Krátce po začátku nového tisíciletí se uzavřela jedna kapitola českého filmu. Divoká, hektická, nepřehledná. Nominace na Oscara pro film Želary (2003) a odchod Václava Havla z prezidentského úřadu znamenaly symbolickou tečku za prvním kolem snažení tzv. velvet generation, tedy tvůrců, kteří do české kinematografie vstoupili během 90. let. Gedeonové, Zelenkové, Ondříčkové, Václavové a další zvedali na menších i větších festivalech během minulé dekády povědomí o kvalitě české kinematografie natolik, až se na podzim 1996 začalo mluvit na festivalu v německé Chotěbuzi o nové nové české vlně. Tato očekávání se ovšem nenaplnila. Po slibných začátcích totiž nepřišly ty pravé vrcholy. Maximem se ukázal Oscar pro Kolju (1996), oscarové nominace pro Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003) a nominace na Evropskou filmovou cenu pro Návrat idiota (1999). Všichni tvůrci – někdo dříve, někdo později – si začali uvědomovat, že stejným stylem nejde dál pokračovat a že změna je prostě nevyhnutelná.

Vavříny neověšení tvůrci se pokusili svým úspěšnějším kolegům dorovnat, snaha o velký dospělý film ovšem přišla vniveč. Petr Václav s Paralelními svět (2001), Petr Zelenka s Příběhy obyčejného šílenství (2005) i David Ondříček s Grandhotelem (2006), ti všichni se popálili na vlastních ambicích. Velmi obdobně ostatně dopadl i Jan Svěrák s pokusem o evropský velkofilm světového střihu Tmavomodrý svět (2001). Zatímco Saša Gedeon jako první velmi prozíravě poznal vyčerpanost schémat české kinematografie 60. let, na nichž se velvet generation snažila v 90. letech stavět, aniž by je ovšem dokázala obohatit o něco skutečně moderního, a s přípravou dalšího, dramaticky jiného projektu si dává už více než deset let na čas (Klíč ke snu by se měl natáčet snad už příští rok), Jan Hřebejk zaměnil po svém oscarovém (skoro)triumfu kvantitu za kvalitu. Začal s neuvěřitelnou kadencí chrlit jeden film za druhým – Pupendo (2003), Horem Pádem (2004), Kráska v nesnázích (2006), Medvídek (2007), U mě dobrý (2008), Nestyda (2008).

Ani on však nutné změně neušel a ta přichází nyní s filmem Kawasakiho růže (2009).

Budeme-li počítat i film Pějme píseň dohola (1990), pak desátý společný počin dua Petr Jarchovský – Jan Hřebejk v sobě skrývá několik prvenství: poprvé nejde o komedii, poprvé bez kameramana Jana Malíře, poprvé na digitální materiál, po deseti letech poprvé bez producenta Ondřeje Trojana a vůbec poprvé v dějinách české kinematografie o udavačství a spolupráci s StB v letech komunismu! V čem naopak tandem Jarchovský+Hřebejk zůstává stále stejný je vysoká úroveň řemesla, hvězdné obsazení, tradičně silné rodinné scény u stolu a slabší dramaturgie.

Příběh rodiny Joskových by mohl nést nálepku 2 v 1. Začíná popisem celkem banálního manželského odcizení Lucie (Lenka Vlasáková) a Luďka (Milan Mikulčík), v určitém momentu se ovšem ostře láme a líčí souboj dvou někdejších soupeřů – analyticky systematického estébáka Kafky (Ladislav Chudík) a bohémsky rozevlátého sochaře Bořka (Antonín Kratochvíl), který dnes žije ve Švédsku. Právě oni mají vydat svědectví o tom, zda byl Lucčin otec, někdejší disident a dnes vážený psychiatr Pavel Josek (Martin Huba), skutečně tak zásadový a bezúhonný, jak o sobě tvrdí on a hlavně jeho žena Jana (Daniela Kolářová), nebo ne.

Jestli je něčím Kawasakiho růže pozoruhodná, pak svojí stavbou. V průběhu filmového času se proměňují témata, hlavní postavy, rytmus i vyprávěcí postupy. Příběh Lenčiny nemoci přejde v Luďkovu nevěru, Luďkova nevěra v celoživotní žárlivost a nevraživost mezi Luďkem a Pavlem, zeťovsko-tchánovské pnutí ve snahu získat aspoň na chvíli morální převahu nad člověkem, jehož kvality nikdy nemám šanci dosáhnout atd. atd. Zpočátku klasicky vyprávěný filmový příběh, který kromě jiného zachycuje i natáčení dokumentu, v určitou chvíli prakticky totálně přebírá dokumentární postupy (sugestivní, autentická kamera Martina Šáchy) a střihová montáž mezi dvěma výpověďmi lidí, kteří jsou od sebe vzdáleni místně i mentálně stovky a tisíce kilometrů, patří k těm vůbec nejsilnějším. Síla prožitku násobená konfrontací, byť na dálku, prostřihy rukou, detail cigarety a divákovi se svírá hrdlo. Kawasakiho růže vůbec tak trochu mate tělem. Neustále se proměňuje, čímž se snaží nejen rozbít dlouhé monology, o které se často opírá, ale nutí tím diváka zároveň k větší pozornosti, k vyšší spoluúčasti a tvoření vlastního názoru.

Jakkoliv se totiž snímek doslova vyžívá v učených disputacích o vině, morálce a odpuštění a nevyhýbá se ani jistým doslovnostem, které zřejmě mají méně bystrým divákům usnadnit orientaci v košaté koruně vyprávění, rozhodně nepředkládá černobílé pravdy. Jestli má totiž Kawasakiho růže nějakou hodnotu, tak především v popisu člověka bojujícího s vlastní pamětí. Snímek, ačkoliv se vrací k vinám zakořeněným hluboko v 70. letech, se totiž zcela obešel bez retrospektiv. Diváci nemají v ruce žádný hmatatelný důkaz pro vinu jednoho či nevinu druhého. Musí si vystačit se vzpomínkami a svědectvími jednotlivých aktérů, jenže paměť je značně nespolehlivá – něco vytěsňuje, něco bagatelizuje, něčemu přikládá jiný význam, čímž může překrucovat. Divák se tak nejednou ocitá mezi dvěma protimluvy a je jen na něm, jak s nimi naloží, na čí stranu se přikloní. V jednom si ale může být jistý, všichni měli své silnější i slabší chvilky, nikdo není hrdinou z čítanky.

V ostatním zůstává „u Hřebejků“ všechno při starém. Jestli jsou v něčem Jarchovský s Hřebejkem skutečnými mistry, tak ve velkých rodinných scénách u stolu. Ať už je to předehra se scrabblem, tragikomické řešení milostného trojúhelníku s příručkou pro šťastný život či velké finále, kdy se někdejší sokové konečně setkávají tváří v tvář. Stůl zůstává pro Jarchovského už tradičně tím nejpřirozenějším místem, kde vyhřezávají banality, obavy i hříchy s nečekanou intenzitou a proměňují desku stolu v oltář, soudní síň případně popraviště vztahů a citů. Hřebejk tentokrát udělal jen jednu výjimku, kdy klíčový dialog matky a dcery hodně rozpohyboval a koncipoval jako mimořádně vypjatou expresivní scénu. Ale funguje i to!

Jistou slabinou „Hřebejků“ naopak zůstává absence dramaturga. Takhle se během vyprávění prakticky zcela vytrácí Luděk, původně jedna z hlavních postav, jiná postava, Radka, naopak prochází trochu divokou proměnou z naivní kravky v chytrou a hluboce empatickou mladou ženu atd.

Velmi vysoké nároky kladlo téma samo o sobě (ale i samotný scénář) na herce. Uhrát všechny dramatické zvraty ve vyprávění a přitom uhlídat celistvost postavy, její uvěřitelnost, určitě nebylo lehké. Takový Martin Huba se s monolitem ctností vypořádal s profesionalitou sobě vlastní. Jakkoliv se Pavel Josek občas neubrání jistým projevům samolibosti, ve většině případů jakoby rozmlouval především sám se sebou, se svým svědomím. I proto závěrečný Joskův proslov na slavnostním galavečeru v Národním muzeu nevyznívá trapně či pateticky a celý dramatický oblouk filmu tak funguje.

Paradoxně z filmu příliš netrčí ani v New Yorku žijící český fotograf Antonín Kratochvíl, kterému režisér svěřil jednu z hlavních rolí. Jeho výrazový rejstřík je bezpochyby velmi omezený, nicméně v danou chvíli jeho limity přetlouká hlavní přednost a tou je osobní zkušenost se 70. lety a emigrací jako takovou.

Tím, kdo bezpochyby ční vysoko nad všemi, je pětaosmdesátiletý Ladislav Chudík. Estébáka Kafku ztvárnil s mrazivou noblesou, inteligence je v jeho podání jednou z nejděsivějších zbraní. Představitel legendárního primáře Sovy bude díky tomu bezpochyby patřit v následujícím klání o České lvy ke žhavým favoritům ve svém kategorii.

Má-li herecké obsazení Kawasakiho růže nějaké slabiny, pak se jmenují Anna Šimonová a Milan Mikulčík. První vypadá spíš jako starší kamarádka Lenky Vlasákové než její dcera, druhý jakoby byl prázdnou slupkou bez obsahu. Mluví, gestikuluje, snaží se, ale máloco z toho, co koná, je opravdu přesvědčivé.

Kawasakiho růže poskytuje silnější zážitek na první podívání. Ohromí chameleónskou proměnlivostí i odvahou tnout do tak zaníceného a dlouho přehlíženého problému, zvědavostí, kam až jsou ochotni tvůrci zajít. Druhé podívání už tak adrenalinovým zážitkem není. Mnohé promluvy se zdají zbytečně dlouhé, konstrukce příběhu místy odhaluje svoji účelovost. Při druhém jetí si naopak lze víc vychutnat poctivou a jemnou práci scenáristovu, nejen s jazykem ale i s gradací a přípravou scén. Třeba oslava krás a jedinečnosti českého jazyka při švédské hostině se plně zhodnocuje při finálovém vyrovnávání účtů. I díky této rafinované a pro mnohé diváky spíš podprahové přípravě má finálové zúčtování sílu pověstných ruských kaťuší.

V kontextu letošního roku patří Kawasakiho růže určitě k tomu nejzajímavějšímu, co nám česká kinematografie nabídla a už teď lze odhadovat, že o Českého lva bude soupeřit zejména s Protektorem a 3 sezónami v pekle. V kontextu v úvodu zmíněných změn, kterými česká kinematografie od roku 2003 prochází, mj. i díky větší aktivitě TV Nova, konci hladového období věcného plnění České televize a aktivitám soukromých subjektů (Sazka, RWE, Poštovní spořitelna…), se zdá být Kawasakiho růže velkým příslibem. Mohla by skončit éra, kdy čeští filmaři před zásadními lidskými tématy spíš uhýbali nebo je řešili podivně kulantní formou ve stylu, aby to nikoho zas až tolik nebolelo. Kéž by Kawasakiho růže byla signálem, že českým tvůrcům se vrací odvaha tnout do živého i za cenu toho, že si třeba natlučou nos. Problémů, které leží na zemi a čekají, až je někdo zvedne, je u nás celá řada. A publicistika na ně sama nestačí.

Hodnocení: 80%