Videorecenze: Nová Perinbaba je absolutní šílenost, ale vlastně i v dobrém smyslu

Perinbaba z roku 1985 patři k Jakubiskovým „nejlehčím“ dílům a dá se na ni dívat jen žánrovým okem, čili jako na pohádku, ne na poetické podobenství o světě. Podobně odpočinkový byl pak už jen seriál Teta z roku 1987, z nějž byl sestříhaný celovečerní film Pehavý Max a strašidlá.

Pokračování pohádky Perinbaba Jakubisko sám dlouho odmítal. Až vlna „pohádkových dvojek“, které se vyrojily v devadesátých a nultých letech, ho přiměla přemýšlet, jak na původní film navázat. Bez Giulietty Masiny, jež ztvárnila Perinbabu, si však nedokázal film představit. Moderní digitální technologie ho však nakonec přesvědčily, že ani tato překážka není nezdolatelná.

Film vznikal i tak dlouhá léta a dostávaly se do něj motivy z nezpracovaných jiných scénářů. Základní verze, jež mohla jít do kin, byla hotová v roce 2020, ale covidová pandemie posunula premiéru o další roky. Během nich, až do své smrti v únoru 2023 Jakubisko prinášel stále nové nápady a úpravy. Údajně existovalo až 200 verzí střihu, přičemž běžných je pouze několik desítek. V mlhách zůstává, co se s filmem dělo poslední měsíce před nynější premiérou.

Perinbaba a dva světy každopádně skutečně existují a jsou v kinech, nejedná se o žádný virtuální projekt. Zatímco první díl měl velmi málo děje a maximum poezie, tento má maximum děje i všeho ostatního – akce, triků, poezie, kýče i kreativního šílenství. Klidně by to vystačilo na další dva tři snímky a některým tvůrcům na celý život. Jedná se vskutku o jakousi závěť a kompendium všeho, co měl Jakubisko ve svém notýsku, a nechybělo málo a zfilmoval i nákupní seznam do Alberta. Nelze si ani nevšimnout, že víceméně všechny ženské postavy vypadají, oblékají se a chovají se jako Deána Jakubisková.

Ve snímku se projevuje řada slovanských i asijských vlivů, chvílemi to působí jako nesplněný sen Terryho Gilliama či Alejandra Jodorowského. U Jakubiska je problém, že nikdy nebyl velký vypravěč, ale spíš pábitel, kterého spíš baví splétat jednotlivá vlákna než rozplést určitou pointu – dostat se k bodu vyřešení. Od pohádky, jež má být dějově jednoduchá a má mít jasné strany dobra a zla, se přenášíme spíš k jakési mytologické snové fantasy. Jakubisko ovšem pravidla svého fikčního světa moc nevysvětluje. Věci se dějí bez příčiny, náhle a prudce, řešení může a nemusí přijít, pokud autor náhodou nezapomene, o čem chtěl vyprávět, nebo jestli vůbec chce vyprávět, ne jen ukazovat zhmotňování svých představ.

Zatímco jiní autoři dospívají spíše k redukci formy a očištění výrazu, Jakubisko si ke stáru liboval v rozbujelosti a nestřídmosti. Perinbaba by mohla být klidně náhražkou za plánovanou Slovanskou epopej nebo ozvukem chystaného Třetího pohlaví (ve filmu je výrazným motivem segregace mužského a ženského světa). Je jisté, že se s tímto počinem v posledních mnoha letech nemůže nic rovnat. V česko-slovenském kontextu jde o naprostý unikát, který na někoho může působit vyšinutě a úmorně, na jiné zase osvobodivým jurodivým dojmem.

Překvapivě se však Jakubisko nerozmáchnul ke dvouhodinové či delší fresce a udržel stopáž na poměrně stravitelných 107 minutách. Je to natolik zhuštěný katalog jakubiskovštiny, že sice může vyděsit děti, ale dospěli se u něj můžou rozloučit s velkým tvůrcem, jenž nevěděl, kdy přestat, a nenechal se omezovat žádnými dobovými požadavky.

Nevyřešenou záhadou zůstává, zda Jakubisko chtěl být komerčně úspěšným autorem, nebo divokým umělcem mimo oficiální struktury. Na své vize totiž spotřebovával v posledních dekádách obří rozpočty bez jasné vidiny finanční návratnosti. Perinbaba a dva světy vzhledem ke svému vánočně pohádkovému ladění může mít docela velkou životnost v kinech a je testem toho, zda se v pohádkové tvorbě má smysl pouštět nekonvenčními cestami.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.