Hvězdy Star Wars si jdou v psychothrilleru Dcera divočiny po krku v odlehlých mokřadech

Matce se s dcerou podaří uprchnout a dospělá Helena (Daisy Ridley) žije s manželem a dcerou ve strachu, že uvězněný Jacob najde cestu na svobodu a k jejím dveřím. Psychologický thriller Dcera divočiny (The Marsh King’s Daughter), který tento týden startuje v tuzemských kinech, je ve výsledku příliš triviálním příběhem. Drží ho však nad vodou kvalitní herci a místy vítané přepisování žánrových očekávání.

V amerických kinech film debutoval začátkem listopadu a svou krátkou pouť uzavřel ostudou, neboť o prvním víkendu se v tržbách neprobojoval ani do nejnavštěvovanější desítky. Kritika mu celkem nemilosrdně naložila a dosavadní reputace nového projektu režiséra Neila Burgera (Všemocný, Iluzionista) je v pozici, odkud ji lze jedině pozvednout. Rozhodnete-li se Dceru divočiny zhlédnout spíš s očekáváním netflixovské víkendové rychlokvašky, jejíž vyprávění řídí přímočarý duel dvou neobvyklých charakterů v převážně atraktivním prostředí, může se vám to teoreticky povést.

Burger, jenž příběh spolu se scenáristou Markem L. Smithem (Revenant) adaptoval ze stejnojmenné knihy Karen Dionne z roku 2017, má ostatně v rukávu pár potěšujících trumfů. V prvé řadě je jím Ben Mendelsohn, jehož záporácký repertoár čítající Rogue One nebo Ready Player One se rozrostl o další hypnoticky odpudivou postavu. Nejenže ve čtyřiapadesáti letech dokáže důstojně uhrát obě dějové roviny, jež dělí rovné dvě dekády. Jeho zálesák (potažmo král bažin – Marsh King) umí být v jednu chvíli důvěryhodný a mentorský, v příští zase chladnokrevný a děsivý.

Ridley ztvárňuje svou dosud nejzádumčivější roli a v dospělé Heleně se stále mísí ambivalentní pocity. Otce, jehož v mládí považovala za absolutní vzor, se naučila bát a nenávidět. Její matka se z traumatu nikdy nevzpamatovala a nedlouho po útěku zemřela. Žije s manželem a malou dcerkou, jimž svou minulost zatajuje. Jacoba ve vězení nikdy nenavštívila, a když se mu během převozu podaří utéct, Helena propadá paranoie a rozhodne se vzít osud svůj i své rodiny do vlastních rukou.

Nejste-li obeznámení s knihou, snímek vás může několikrát překvapit. Občas také pozitivně, což se týká především alternací žánrů a využívání paralel mezi oběma časovými rovinami. Ty se vzájemně neprolínají a Burger vypráví chronologicky, jen místy ve druhé polovině sáhne po krátkém flashbacku připomínajícím nějaký dřívější úkon či repliku. Vyprávění se většinou subjektivně orientuje na Helenu, již Jacob v dětství formoval k obrazu svému. Naučil ji základním instinktům živočišné říše, jejíž hladoví zástupci často neznají slitování a pro přežití musí podstoupit bolestivé oběti. Několikrát se vracející vlk, jenž si pro vymanění z lovecké pasti musel uhryzat vlastní nohu, je prostým filmařským symbolem, který Burger v závěru srozumitelně zúročí.

Helena se opakovaně ocitá v povědomých situacích, využívá otcem vštěpovanou ostražitost a survival dovednosti, které jí v civilizaci jinak nejsou nic platné. V tom je tenhle hollywoodský příběh velmi poctivý a tradiční, přičemž pro zpestření zapojuje žánrové kličky. Jacob si zkouší vlastního Uprchlíka, a byť nemá tušení o současné adrese své dcery, nervózní Helena pozemek obklopuje nástrahami a připravuje se na home invasion horor. 

Zatímco hrdinčino vystrašené bloudění vlastním domem, v němž jí náhle každý zvuk nahání husí kůži, tvoří vítané napětí, jakékoli odbočení od její subjektivity působí divně. Musíme například věřit, že Jacob je zkrátka nebezpečnější a strategičtější než sám Rambo. Vidíme jeho útěk z vězeňského autobusu, načež na něj a dalšího utečence v pozdější scéně u benzinky čeká vůz s řidičem. A následně se auto najde zničené ve škarpě s ohořelými těly, přičemž jediná Helena tuší, že to otec jakýmsi zázrakem pouze narafičil. 

Kniha možná takové mezery zaceluje, ve filmu však zanechávají chatrné oslí můstky, narušují strukturu a poněkud odlidšťují příběh postavený na zrcadlovém vývoji dvou silných postav. Burger se stejně soustředí hlavně na Helenino trauma, které je při bližším pohledu rovněž zvláštně či nedostatečně uchopené. Dětství totiž strávila v zásadě spokojeně a traumatickou perspektivu získala až po zapojení se do společnosti, což film rozkrývá jen letmo. 

Jde samozřejmě o univerzálně srozumitelnou psychologii, jejíž poodkrytí by však zintenzivnilo napojení na protagonistku před nevyhnutelným survival finále. Snímek takto po povrchu doklouže až k akčnímu syrovému zúčtování, a přestože Burger nedělá v rámci ambicí scénáře nic vyloženě špatně, přece jen zanechá vědomí promarněné šance. Oba věrohodně odevzdaní herci ždímou neexistující emoce z poutavého příběhu o vyhraněné výchovné ideologii, jejíž dopad je v podstatě nesetřesitelný. O jejich postavách se však dozvíme absolutní minimum, což svědčí leda jednoduchému thrilleru, v němž hrdinka musí zachránit rodinu před vlastní minulostí v podobě šíleného otce. 

Nic víc nám Dcera divočiny nenabídne, i když minimálně vztah Heleny s Jacobem se snaží uchopit komplexně a otisknout do něj autentické rodinné emoce. Během 105 minut k tomu ovšem není prostor a publiku musí stačit, že řemeslně zvládnutý, místy mrazivý a ke konci i poměrně adrenalinový thriller opravdu není až tak mizerný, jak prvotní reputace napovídá. Mezi nejlépe hodnocené filmy roku dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu se nicméně neprobojuje.