Godzilla Minus One má samá plus. Je to nejlepší film o příšeře, co u nás kdy běžel

Cesty boží a distribuční jsou nevyzpytatelné, a tak se do několika našich kin dostal přes záhadnou společnost Piece of Magic Entertainment fungl nový, origo japonský Godzilla, poctivý jako waguy steak, ne jen nějaké americké fastfoodové náhražky. Dlužno podotknout, že je to za sedmdesát let zřejmě teprve podruhé. Godzilly, jež u nás masově známe, jsou hollywoodské provenience a onoho gumáka z 50. let si už často nepamatují ani ročníky, které ho mohly vidět.

Godzilla Minus One naplňuje dohromady tradiční požadavky a zároveň je nesmírně inovativní. Jako první godzillí film se odehrává ve 40. letech, ještě předtím, než tu byla Probuzená zkáza (1956). Námět tak není jen metaforicky spojený s druhou světovou válkou, kdy Američané shodili atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Godzilla byl původně zástupným objektem, monstrem probuzeným jadernými testy. Lidé však v tomto snímku nevyjadřují přímou válečnou traumatickou zkušenost. Pouze pro diváky šlo o znovupřehrání traumatu.

Godzilla Minus One zachycuje Japonsko v bodu nula – po válečné porážce, kdy se vojáci s trpkostí musí navrátit domů a nacházejí jen trosky. Zjevení Godzilly pak znamená ještě zhoršení situace, pokles do „minus one“. Z dlouhé tradice jsme si zvykli na to, že lidské postavy v kaiju filmech (tedy všech příšeráckých, nejen godzillích) zůstávají tak trochu navíc. Často to bývají vědci a vědkyně, kteří zkoumají přírodu a snaží se úřadům vysvětlit, že Godzilla není nepřítel, jen cosi, co se octlo v jiném světě. Nechce nás přímo zničit, jen mu omylem stojíme v cestě.

Godzilla Minus One podnětně porušuje spoustu těchto nepsaných pravidel. Hlavní lidské postavy jsou tentokrát důležité a trauma už mají v sobě. Godzilla není „nepochopené monstrum“ ani „ochránce planety“ před jinými monstry. Je skutečnou hrozbou, zkázou a snad i zlem. Nejde o božskou bytost nebo o démona, ale o nepřítele lidstva. Neničí omylem, protože jsme se mu připletli do cesty, nereaguje ani na to, že bychom ho probudili a on se mstil. Jeho motivace tentokrát zůstávají záhadnější, on sám je agresivnější a nelítostnější. Po dlouhé době překonává svůj status „destruktivní atrakce“, budí čirou hrůzu a mnohem víc se blíží třeba žralokovi z Čelistí.

Především však umožňuje lidem, aby v něm viděli příležitost, jak tentokrát vyhrát válku. Má to v sobě cosi z očistného mechanismu, jaký měl třeba Rambo pro Američany s jejich pocity poraženectví po Vietnamu. Pro porážku Godzilly je potřeba se sjednotit a použít bystrost, ne hrubou sílu a konvenční zbraně, ale také – překvapivě – vzdát se nacionalismu a sebeobětování. Nejtěžší dilema pak prožívá bývalý letec kamikadze, který již mohl za svou vlast zemřít a nyní by to chtěl zopakovat, ovšem tentokrát ho cit váže i k jiným lidem.

Režisér Takaši Jamazaki takto ve své kariéře znovuoživil víc ikon japonské popkultury, ať už je to robotická kočka Doraemon nebo lupič Lupin (ten má sice francouzské kořeny, ale v Japonsku je slavný díky animáku od Mijazakiho). Jamazaki až dosud spoléhal hodně na počítačové triky a kromě režie pracuje i na jejich supervizi. V Godzille se ale dokáže věnovat i živým lidem a část filmu připomíná spíš poválečné melodrama. Ve finále pak možná někomu připomene Nolanův Dunkerk.

Na rozdíl od nedávné Šin Gojiry ani nekritizuje byrokracii a neschopnost japonské společnosti se účinně bránit. Nepopisuje zemi, kde je potlačovaná individualita a kde zároveň nefunguje semknutí. V Godzille Minus One lze prožít naplno radost z kolektivního úsilí, což je pojem, který na sebe za dlouhá desetiletí totalit nabalil hodně negativní nádech. Jenomže Godzilla tu vlastně není nic moc jiného než typ přírodní katastrofy, ne nepodobné těm, které nás zasahují v důsledku současného klimatického rozvratu.

Jamazakimu se daří propojit ve vyprávění individuální i kolektivní rovinu, vzdát hold minulosti, ale také začít vše nanovo. Stylově jeho film svými barvami vyhlíží jako některé starší japonské filmy, využívá původní hudební motiv v plné síle a digitální Godzilla stále připomíná chlápka v neforemném obleku. Míra a detailnost destrukce a její dopad na lidskou psychiku mají nicméně maximálně realistický rozměr.

Je to pokus, jak vzít Godzillu po všech letech absolutně vážně, bez stopy nadsázky, znevažování a pomrkávání. Svou stopáž dvou hodin si snímek dokonale obhájí, není zbytečně natahovaný v emocích ani v akci. Samozřejmě je typicky japonsky patetický a sentimentální, ale ne víc než je třeba finále Pána prstenů.

Cílovkou snímku budou především čtyřicátníci a padesátníci, kteří hořce tuší, že už je nic lepšího než Godzilla večer v kině nečeká.