Je to anděl, Batman nebo Joker? Transvestita DogMan ovládající psy spasí svět

Už to vlastně jednou v Bessonově filmografii bylo. V roce 2005 produkoval snímek s Jetem Li Utržený ze řetězu, kde mafián vychová z asijského sirotka cosi na způsob bojového psa. Krásně špinavý akčňák představoval pomyslné vyvrcholení žánru arénových mlátiček, který započal Jean-Claude Van Damme s Krvavým sportem. Přepálený námět poskytl jiné možnosti pro styl akce a jistým pervezrním způsobem přepsal tradici, že kung-fu styly vycházejí z pohybů zvířat. Bojovat jako pes náhle postrádalo eleganci a sofistikovanost a poskytlo prostor čiré zuřivosti.

DogMan, jenž je Bessonovým autorským dílem, které napsal i režíroval (i když, kdoví, jak to bylo, autorských sporů už zažil dost), má opačnou trajektoriii než Utržený ze řetezu. Tam se do žánrově nadsazeného světa zasadily zárodky realismu nebo nelíbivosti. U DogMana se ze skutečného případu, o němž Besson četl v novinách, stalo cosi mnohem „opernějšího“. V zásadě je to fantaskní mystérium převlečené za sociální psychologické drama. To, co je původně materiál pro true crime podcast nebo dokument na Netflixu, tedy kterak fanatický otec nechal svého syna vyrůstat mezi psy (aniž by měl jakýkoli zájem vychovat z něj rváče), se v Bessonově pojetí stane čímsi alegoričtějším.

A možná jde o podobenství o samotném Bessonovi, který vyrůstal v turistických potapěčských resortech a o okolním světě si dělal představu na základě čtení komiksů a magazínů, stejně jako hlavní hrdina, jenž v kotci objeví tajnou skrýš tiskovin. Výsledkem je kultivovaný divoch. Besson svého antihrdinu chápe jako svého druhu superhrdinu, jenž se naučil porozumět psům a víceméně jim vnuknout, co mají dělat, i když to jinak nedělají a neumějí. Jde o jakési zhmotnění dětské fantazie, aby jim jejich domácí mazlíčci absolutně rozuměli a plnili jejich přání.

Nejde však říct, že Douglas (alias DogMan) je vyloženě pouhou obětí nebo světcem a kladným superhrdinou. Je v něm mnoho zloby a potřeby se mstít. Má svou vlastní vizi spravedlnosti a ta se netýká jen toho, kdo si zaslouží ukousnout varlata, ale i toho, jak má fungovat společnost, jak se mají lidé chovat ke psům nebo jak má být rozděleno světové bohatství. A tak nechá psy vykrádat domy majetných lidí. Jsou jeho prodlouženýma rukama, nohama a kolektivně rozšířenou myslí, když je sám imobilní.

Film je navíc vyprávěný podobným způsobem jako Obvyklí podezřelí – Douglase ve vyšetřovací vazbě zpovídá mladá psychiatrička a rekonstruuje s ním celý jeho život, který v retrospektivách ožívá před našima očima. Nemůžeme vědět, jak moc si vymýšlí, jak moc je zákeřný Keyser Söze, nebo zda je to Joker, který si hodlá obtočit kolem prstu zatím nezkušenou Harley Quinn. Může to být i Hannibal Lecter, který sice pomáhá agentce Clarise Starling chytit jiného zlosyna, ale sleduje i vlastní zájmy a touží po útěku.

Už jenom to, že Douglas potřebuje ke svému přežití masku a jinou identitu, líčí se a převléká do ženských šatů, z něj dělá druh nebezpečí, podobně jako byl třeba Buffallo Bill v Mlčení jehňátek. Besson naštěstí neříká, že transvestité jsou úchylní vrazi ani nezaměňuje transvestitismus s genderovou dysforií. Neříká, že Douglas doopravdy chce být ženou, nebo že neví, kým je, případně že by u něj trauma z dětství způsobilo zmíněnou dysforii. Říká pouze, že trauma je překryté nějakou maskou a že pomocí kostýmu na pódiu v travesti show Douglas může vyjadřovat emoce, které by normálně byly nepřípustné.

Základem celého vyprávění je nejednoznačnost. Film balancuje mezi komedií a dramatem – mnoha scénám se psy se nelze nesmát, i detektivní zápletka s vyšetřováním kradených předmětů má nádech lehké absurdity a nutí nás přemýšlet, zda za každým pátráním není i sexuální touha. Přitom je však jasné, že s Douglasem to nemůže skončit moc dobře, a o to víc mu fandíme. Normálně bychom podobným člověkem opovrhovali nebo se ho báli, tady si ovšem přejeme, aby věci šly podle jeho pravidel.

Besson se drží své oblíbené groteskní stylizace, kdy svět je temné, nehostinné a nelítostné místo, na jehož pódiu však občas tančí osvícení blázni. Samo bláznovství je ovšem zpochybněné a zdá se být jedinou únosnou strategií přežití. Caleb Landry Jones tu předvádí dokonalý reparát za uniklou roli v Jokerovi, kde ho na castingu porazil Joaquin Phoenix. K nebezpečnému outsiderovi cítíme lítost, přijde nám komický a zároveň čujeme ďábelský (anebo andělský) skrytý plán. Besson je přitom dětsky naivnější a v Douglasovi skutečně vidí spíš anděla a ve psech boží pomocníčky nebo možná Santovy soby.

U Bessona je vždy problém, že nezná míru. Jeho neobarokní opulence spolkne, stráví a vyloučí všechno. DogMana nejde považovat za seriózní umění ani plnohodnotný komiks a akční film. Je to víc parodie na komiks nebo na akční film v duchu Sám doma (na něj si vzpomenete u finálního střetu s padouchy) a umění se tu víc prolíná s kabaretem a s kýčem. Nic tu nejde považovat přímo za chybu a dokonce i onu přepjatost můžeme brát jako součást zábavy.

Jenomže, když neexistují žádná pevná pravidla, nemůžeme ani říct, jestli i za Bessonovým úsilím byl nějaký celkový plán, nebo ho zkrátka jen baví spojovat nesourodé motivy. Každý z nich umí precizně realizovat, na film se velice dobře dívá, má v sobě drajv reklamního spotu. Těžko říct, co však propaguje. Je oslavou jinakosti, má být triumfem fabulace nad příliš konkrétním příběhem z novin?

Bessonovo snění má potíž, že jeho fantazie drží styl jednoznačně vyprávěných story. Miluje údernost a určitou plakátovitost, ale nám nabízí divoké, doširoka rozevřené a dalšími nápady nastavované vyprávění. Nezatěžuje se nuancemi a dobrým vkusem. DogMan je v dobrém slova smyslu patlanina. Provedená na tak vysoké úrovni a se zjevným zápalem, že se člověk na Bessona nemůže vyloženě zlobit.