Videorecenze: Krvavý sport je film postavený na grandiózní lži. Van Damme jí uvěřil

Krvavý sport nejspíš není první film o tajném turnaji, kde různí mistři bojových umění porovnávají své síly a dovednosti. Ostatně, už Drak přichází (1973) od Bruce Leeho je postavený na podobné premise. Jenomže tehdy šlo o emancipaci asijské kultury a kinematografie, potřeba mladého Číňana dokázat Hollywoodu, že může být globální hvězdou. V případě Krvavého sportu jde o velmi zvláštní hybrid západních a východních vlivů. Muž ze Západu se nechá natolik pohltit a přeměnit asijskou kulturou, že porazí Asiaty na jejich vlastní půdě a v jejich vlastní doméně.

Van Damme tu měl možnost předvést se poprvé jako ultrakladný hrdina (předtím byl, překvapivě, za záporáka) a své obnažené tělo vystavoval až eroticky. Ve vlastním sestřihu pochopil význam relativně rychlého střihu a zároveň častého používání zpomalených záběrů. Podstatné je neustále vyvolávat emocionální efekt prostřihy do publika, kde jsou obyčejní diváci a divačky a zároveň jednotliví zápasníci.

Právě ukazováním reakcí a protireakcí se buduje zápasová atmosféra, kdy boj samotný nemusí být tak propracovaný nebo intenzivní. Důležité je budovat očekávání, kdo přijde na řadu další, a vytvářet sekvence stoupající náročnosti bojů. Van Damme zde využívá různých prvků z westernů či videoklipů, kdy se symbolicky propojují pohyby a pohledy a celý film má podobu vyostřených tanečních čísel. V tomto ohledu snímek víceméně nestárne a stal se naopak inspirací pro desítky jiných, které téměř nikdy nebyly tak dobré.

Problémem celého Krvavého sportu však je, že byl vždy inzerovaný jako „příběh podle skutečných událostí“ a že všechny sestřihy na konci nás mají uvádět do reality výčtem statistik. Bojovník Frank Dux je označovaný za šampiona turnaje se šňůrou 320 výher. (Turnaje se zúčastnil, když mu mělo být pouhých 19 let a celá akce prý trvala 18 měsíců!)

Je svým způsobem fascinující, že se Frankovi Duxovi podařilo přesvědčit tolik lidí, že jeho historky mají reálný základ. Nesmyslem je už jenom to, že by se turnaj pořádaný v Hongkongu nazýval japonsky Kumite. Dux si navíc nejspíš vymyslel i celý svůj backround v bojových uměních. Oficiálně se nedá zjistit, zda vůbec žil mistr ninjutsu Senzo Tanaka; podezřelé je už to, že toto jméno pochází z bondovky.

To, že by žáka japonského špionského ninjutsu před zapsáním do turnaje vyzvali, aby předvedl techniku dim-mak používanou v čínském kung-fu stylu, rovněž nedává moc smysl. Filmový Dux pak místo dim-maku, jenž se provádí prsty a má jít o techniku malých tlakových bodů na protivníkově těle, použije techniku „železné dlaně“ (čili úder velkou plochou), jíž rozbije cihlu. Všichni jsou přitom spokojení.

Frank Dux patří k největším podvodníkům v dějinách bojových umění. Kromě nejasného výcviku, který údajně absolvoval, se měl rovněž v době pořádání Kumite v 70. letech zúčastnit tajných vojenských operací CIA a Kumite mělo být jakousi zvláštní součástí těchto operací. Za ně měl být oceněný různými medailemi, ale zodpovědní důstojníci CIA tyto informace po několika letech popřeli.

Van Damme s Duxem coby choreografem natočili společně ještě další arénové mlátičky Lví srdce (1990) a The Quest: Souboj cti (1996). Scenárista Krvavého sportu (a dlouholetý Van Dammův spolupracovník) Sheldon Lettich s Duxem vyrobil ještě snímek Mistr neznámého boje (1993), v němž hraje Mark Dacascos. Prakticky se tak nechali od Franka Duxe vodit za nos skoro deset let, přestože již na začátku 90. let začaly vycházet články o tom, že Dux si vše vymyslel. (Je také možné, že o všem postupně věděli, ale drželi se jeho verze.) Kontakt rozvázal naopak až sám Dux, když v roce 1998 žaloval Van Damma, že mu „ukradl scénář“ k připravovanému filmu The Kumite, jenž nakonec nikdy nevzniknul.

Krvavý sport je dílo vzniklé z až bizarního klukovského nadšení. Zdá se, že všichni kreativně zúčastnění lidé měli o bojovém umění a kulturním kontextu jenom jisté mlhavé tušení. Velká část jejich znalostí pocházela ze starších filmů nebo z obskurních, špatně přeložených příruček. I pokud dělali nějaký bojový styl, nebyli do hloubky obeznámení s jeho historií a neznali jiné bojové styly či názvosloví jinak než povrchně. Právě to jim však podařilo utvořit unikátní mix a styl, který byl sám o sobě čistě kinematografickým a neměl nic společného s reálnými zápasy bez pravidel.

Ostatně, dodnes není jasné, jaká by ve fikčním Kumitě měla panovat pravidla. Smělo se zabíjet, mohlo se kopat do lidí ležících bezvládne na zemi? Proč se všichni vždy tvářili, že je to něco výjimečného, ale proč neexistovaly žádné sankce? Mohlo se udeřit do rozkroku nebo zasáhnout prsty do očí? Pokud ano, proč se to nepoužívalo víc? Proč ostatně publikum vždy fandí tomu, kdo vyhrává, když si předtím mohli vsadit na někoho jiného? Jak to, že Franku Duxovi projde jeho dezerce a neuposlechnutí rozkazu a není zatčený tajnými agenty? Krvavý sport má čistě videoherní logiku postupu do dalšího kola a snovou logiku „děje se to, co je třeba“.

Svým způsobem tato juvenilní fantazie podnítila i vznik série videoher Mortal Kombat (1992) a založení zápasnické federace UFC (1993), z níž povstala dnešní podoba MMA. Jisté je jedno. Ať už Jean-Claude Van Damme věděl, že natáčený příběh je čirá fabulace a podvod, nebo nevěděl, stal se i tak vítězem. Nejenom svým fyzickým uměním, ale i filmařským viděním a cítěním zvítězil nad nedůvěrou producentů.