Slovenský seriálový hit Iveta obrací stereotypy, což však příliš nefunguje

Jan Hřebejk poprvé v tandemu se scenáristou Petrem Kolečkem vytvořili osmidílnou slovenskou sérii. Oba mají s tamní produkcí zkušenosti, Hřebejk realizoval tísnivé drama tvrdého socialismu Učitelka a nedávno uvedl satirickou minisérii Vítěz, Kolečko zase psal scénáře komediálních počinů Nový život a Hrobári. Ivetu odvysílala na začátku roku slovenská stanice TV Joj a teď doběhla i na obrazovkách České televize, zatímco se točí druhá série.

Na Slovensku trhala divácké rekordy a stala se nejsledovanějším televizním projektem za dlouhou dobu, vzbudila však také vášnivé reakce primátora města Trebišov kvůli negativnímu vykreslení tamní společnosti. Zároveň otevírá otázky rasových předsudků a snaží se pálit do různých řad od konzervativního křesťanství přes státní orgány až po modeling. Pohrává si se stereotypy, jimž se sice vysmívá, na druhou stranu je však četně přiživuje.

Protagonistka Iveta je nastávající maturantkou. Má problematický vztah se silně věřící matkou, popíjí v hospodě s místními štamgasty a je impulzivní neřízenou střelou. Zároveň má snědší pleť a okolí ji považuje za Romku, ačkoli matka je bílá a otec, kterého Iveta nezná, údajně také. Vyrůstá v malé vísce, jejíž přímočará komunita řeší věci rázně. Po vyhrocené situaci, kdy spolužákovi, jenž se ji pokusil znásilnit, vrazí zubařský nástroj do hýždí, se vydává s vidinou lepší budoucnosti s údajným modelingovým agentem do Bratislavy.

Po úvodní epizodě, odehrávající se v rodném Trebišově, ji pohltí zběsilý život velkoměsta. Narazí tam na lidi, kteří na sebe, narozdíl od vesničanů, berou masky a intrikují. Tvůrci tak vytvářejí protipóly, kdy na jednom je prostořeká, avšak bezelstná dívka, a na druhé zkažená „vzdělanější“ společnost.

I přes několik načrtnutých motivů, jakými jsou rasová problematika, hledání budoucnosti či neznámá identita otce, seriál dlouho zatajuje, o čem vlastně bude. První epizoda z Trebišova je jakousi obdobou Mostu! či poetiky kultovní komedie Pásla kone na betóne, kde poznáváme roztodivný zapadákov a osobitý východní dialekt, druhá je verzí historek z podsvětí prostituce. Třetí nastolí rámec, kdy se Iveta dostane do modelingové soutěže, které se drží až do konce. Pracovní život Ivety ovlivňuje ten osobní, a naopak.

Seriál by bylo z hlediska reality, logiky, časové posloupnosti i vratké kauzality velmi jednoduché pohanět. Postavy se náhodně objevují na různých místech, jako by zrovna vykoukli zpoza divadelní opony, změna v jejich chování přichází náhle a bez výstavby, velkou roli hraje náhoda a konflikt je často vyháněný na sílu.

Pokud však přistoupíme na jistou formu absurdna a stylizaci, na první pohled rušivé a nelogické prvky zapadnou do celkového schématu, kde je většina situací podřízená konstrukci dějových zvratů za cenu obětování věrohodnosti. Seriál přepíná mezi prvky absurdní i crazy komedie, rodinného a vztahového melodramatu, svébytné formy realismu a satiry. Především v prvních pěti epizodách se dočkáváme podivného guláše, u nějž není jasné, na co vlastně koukáme.

Až šestá epizoda, která se odehrává v exotické lokaci, seriál ukotví. Dostáváme tak dvě odlišné části. První je zběsilá a absurdní, druhá pak vážnější a více zaměřená na mezilidské vztahy všech představených postav. A právě ve druhé poloze seriál získává na síle. Iveta je zkrátka funkčnější jako melodrama s komediálními prvky než jako komedie s prvky dramatickými.

Zmíněný humor je největším úskalím. Staví především na situační verbální komice, jejíž pointa je často povrchní, předvídatelná a v mnoha momentech, kdy se snaží o satiru, pouze trapná. Téměř neúnosné jsou povrchní narážky na politickou korektnost. Například ve scéně, kdy se ředitel baví s rodiči o vyloučení Ivety ze školy a hlásí, že vyhazovat Romky je dnes nepopulární.

Hřebejkova režijní lehkost a zkušenost dynamicky snímat dialogy, na nichž je dílo založené, je tedy opakovaně srážená nejapnými a dysfunkčními průpovídkami. Naopak čisté gagy bez snahy nastavit zrcadlo jsou v mnoha ohledech strhující. Vyzdvihnout si zaslouží třeba scéna, kdy jde matka Ivety spáchat sebevraždu kradenou a porouchanou brokovnictví. Je skvěle vystavěná jak z hlediska inscenace, tak střihové skladby. Celkově precizní stylistickou a formální stránku dokresluje dynamická kamera Martina Žiarana, která takřka stále snímá z ruky či stabilizátoru. Je nalepená na postavách a stejně živelná jako samotná Iveta.

Těžiště seriálu spočívá v modelingovém světě. Postavy se vzpírá stereotypnímu obrazu hloupých modelek, mnohé studují vysoké školy různorodých oborů, což někdy působí dost na sílu. Bohužel, ve finále je však hlavním cílem většiny z nich sbalit fotbalistu. Postavy, ať už jde o modelky či o Romy, neustále říkají, že nejsou hloupé, místo toho, aby se tak opravdu chovaly.

Modelingový svět pak tvůrci líčí jako nelítostný, bez prostoru pro přátelství, čemuž Iveta odmítá věřit, což jí několikrát zkomplikuje život. Tady je pomyslné zrcadlo nejsilnější. Seriál líčí povrchnost systému a absurditu hodnocení lidského těla. Ačkoli Iveta v rámci soutěže krásy dojde k osobní katarzi, není to díky ní, nýbrž zásluhou vnějších okolností. Dvourozměrné postavy kolem Ivety pak uspokojivě naplňují celkový záměr, spočívající v kladení kontrastů mezi odlišné společenské vrstvy i životní ideologie, kde se nesnaží členit na dobrou a špatnou, jako spíš nastínit jejich ambivalenci.

Iveta v závěru neotvírá cestu ke společenské diskusi o předkládaných tématech a často se topí v bezhlavých pokusech o humor. Není podvratná a ukazuje, že obrátit stereotypy naruby nemůže být funkční. Po velmi rozpačitých pěti epizodách nicméně začne fungovat jako sevřené coming of age melodrama, kde v sobě každá z ústředních postav bez patosu najde upozadněnou lidskost a toleranci.

Podívejte se na žebříček nejlepších seriálů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.