Vánoční koleda, sci-fi i melodrama. Seriál Těla je skvělý, i když z něj místy vybuchuje hlava

Těla si vzal na starost britský scenárista Paul Tomalin (Na straně zákona) na základě komiksové předlohy od Si Spencer. Komiksový původ seriál nezapře už stylem, který často osciluje mezi čtyřmi liniemi prostřednictvím rozděleného obrazu (split screen). Každá dějová rovina má díky odlišnému časovému zasazení jinak snímané specifické prostředí a na první pohled zaujme inspirace vycházející z dobové literatury a jiných zdrojů, které daný historický úsek v kultuře vyobrazují.

Rok 1890 oživuje viktoriánskou Anglii v éře Jacka Rozparovače, již v textech nejvýrazněji zastupuje Sherlock Holmes. Zdejší detektiv Scotland Yardu Alfred Hillinghead (Kyle Soller) aplikuje doyleovskou indukci, když na místě činu poblíž těla nalezeného v hlíně objeví důlek po šestihranné hůlce, která musela patřit zámožnému muži. Toho v okenním odrazu zachytil homosexuální novinář Henry Ash (George Parker), jenž byl u oběti první a pořídil fotografie. Hillinghead a Ash spolupracují navzdory tomu, že policejní velení chce případ zamést pod koberec a z hlavního podezřelého, bohatého sira Julianna Harkera (Graham), má evidentně strach. Mezi muži rovněž vzniká milostné pouto, neboť nejen novinář, nýbrž i detektiv žijící s manželkou a dcerou Polly (Synnove Karlsen) tají svou pravou sexuální a emoční orientaci.

O 51 let později je Londýn bombardovaný německým letectvem a židovský vyšetřovatel Charles Whiteman (Jacob Fortune-Lloyd) má za úkol uklidit nahé tělo z Longharvest Lane. Přivydělává si totiž plněním rozkazů anonymní ženy, která každý telefonní hovor zakončuje slovy: „Věz, že jsi milován.“ Whiteman, původním jménem Karl Weissman, je mnohým kolegům trnem v oku. Nakonec se vzepře všem rozkazům a v bytě schovává mladou židovskou svědkyní Esther, která ho s tělem viděla a již měl zlikvidovat.

Linie ze současnosti pro změnu sleduje muslimskou policistku Shaharu Hasan (Amaka Okafor), již nález těla postaví do centra šílených a zřejmě osudem předepsaných událostí. Hlavním podezřelým je patnáctiletý Elias Mannix (Gabriel Howell), který má za úkol odpálit nálož v bankovním sejfu pod Londýnem na příkaz svého dospělého já, jež roku 2053 očividně přišlo na to, jak cestovat časem. Tam je však může zastavit ochrnutá policistka Iris Maplewood (Shira Haas), která v Mannixově utopickém režimu může chodit díky futuristickému páteřnímu implantátu.

Jednotlivé etapy tudíž spojuje nejen oběť vraždy, kterou je kvantový fyzik Gabriel Defoe (Tom Mothersdale), ale hlavně protagonisté trpící sociálními předsudky, kteří se k policii přidali spíš z donucení. Maplewood věří v nacionalistickou utopii, již Mannix vybudoval po osudovém výbuchu. Hasan chce především chránit svou rodinu a udržovat bezpečný svět i pro všechny minoritní komunity. Whiteman je pro svůj původ i v práci neoblíbený a má dluhy, jež splácí i za cenu pochybných melouchů. Hillinghead se tajně schází se svobodnými zednáři a u policie chce splynout s davem.

Všichni přirozeně usilují o šťastnou budoucnost pro sebe i své nejbližší, ačkoli už od narození čelí nespravedlivým těžkostem a stigmatům, jež většinou souvisí s dobovými předsudky. „Kdybys žil v mé době, mohli byste se vodit za ruce a milovat se,“ říká Hillingheadovi Julianne Harken alias Mannix, jenž se pro mnohé děsivou konečnost lidské existence rozhodl vyřešit nepřirozeným božím zásahem. Vytvořil časovou smyčku, v níž se stal sám sobě předkem a ve které může díky přesné znalosti budoucnosti vládnout světu.

Stává se záporákem hodným Hvězdné brány, ale především je ztělesněním Dickensova Scrooge. Sám využívá vhodnou historickou etapu k tomu, aby si snadno nahrabal, a predestinací nazývá všechny události v rozmezí 160 let, které přitom slouží pouze jeho individuálním zájmům. Potřebuje pomoc od duchů minulosti, přítomnosti i budoucnosti, aby si mohl uvědomit skutečnou hodnotu života a objevit pravý význam lásky, kterou v životech mnoha lidí opakovaně rozvracel.

Mannix se pokouší kolonizovat samotnou historii a časoprostor, k čemuž potřebuje dopředu naprogramované osudy svých detektivních protivníků, z nichž lstivě činí své nedobrovolné spojence. „Bez tebe jsem ničím,“ praví rovněž směrem k Hillingheadovi a vyjevuje paradox predestinace, která je základním filosofickým motorem příběhu. Co může člověk udělat, aby zvrátil zdánlivě nevyhnutelné události? Můžeme sami sebe a další lidi inspirovat nejen v přítomnosti, ale také napříč generacemi? 

Těla trochu připomínají Atlas mraků, který spojil hned šest vzdálených dějových linek a pátral po smyslu individuální existence ve složitě propojeném vesmíru. Osmidílný seriál na to jde jednak transtextuálně a využívá existující inspirace také z kinematografického či hudebního média. Několikrát se nepřímo zmiňuje David Bowie, jehož skladby prosluly svým existenciálním rozměrem. Slogan bez tebe jsem ničím (Without You I’m Nothing) odkazuje ke stejnojmenné písni, na níž zpěvák spolupracoval s kapelou Placebo. V pokoji mladého Eliase Mannixe zase visí plakát k filmu Muž, který spadl na Zemi (1976), v němž Bowie ztvárnil mimozemšťana pozorujícího lidstvo za účelem možné kolonizace.

Důležitý je však také rozpor mezi existenciálním melodramatem, které odkazuje k dějinám filmu a literatury, a vědecky založenou sci-fi. Vědec Defoe v rozhovorech s Maplewood vysvětluje časoprostorové paradoxy či iluzi svobodné vůle spíš z hlediska kvantové fyziky. Seriál však nikdy nespadne do technologické fantasmagorie. Zachovává si vypravěčský řád, který osudovost a její determinaci zkoumá hlavně z pocitového a morálního hlediska. V poslední epizodě je ostatně protagonistou jinak upozaďovaný a mysteriózně vybarvovaný Mannix, jenž završuje dickensovský narativ.

Působivost seriálu tkví rovněž v tom, jak tvůrci hravě zúročují své zkušenosti se seriálovým vyprávěním s motivy záhady a časové spirály. To už není tak novátorské jako před dvaceti lety a kromě filmů Na Hromnice o den více nebo Všechno nejhorší ho ždímaly i seriály Za rozbřesku nebo Dark. Těla vtáhnou důmyslně vystavěnou první epizodou, která rozprostře hromadu otázek, a následně se jim daří v plynulé návaznosti schovávat silné cliffhangery na konec každého dílu. Časová smyčka se projevuje v posledních epizodách a jinak už dostatečně zodpovězené záhady zatraktivňuje a zvýrazňuje osobní vývoj nebo prozření postav.

Hrdinové a hrdinky jsou dalším povedeným aspektem. Ve všech liniích sledujeme protagonisty, jejichž osudy se nerušivě vztahují k jindy okázaleji prezentované woke kultuře. Výpověď o jejich odlišném, ale v podstatě se opakujícím útisku totiž není explicitně formulovaná, nýbrž vyvěrá z vyprávění a jeho tematických voleb. A tedy i z rozhodnutí postav, která často vzdorují dobovým konvencím. Příběh systematicky rozvíjí také ožehavou problematiku terorismu, který se připisuje zejména odlišným náboženským skupinám a z nějž dříve mohli být obviňovaní i svobodní zednáři nebo gayové. V době, kdy jediný geniální vědec, ať už Alfred Nobel nebo Robert Oppenheimer, může být nebezpečnější než milionová armáda, je Mannix ztělesněním společenské zkázy maskované ušlechtilými utopickými pohnutkami.

Největší slabinou je dle očekávání extrémní vršení zvratů, z nichž vám může ke konci explodovat hlava. Rozhodně neplatí, že by každý časový skok a pravidla bláznivé smyčky byly neprůstřelně logické. Vůbec například nevíme, pokolikáté už Mannix do minulosti cestoval, a závěrečné zásahy do toku událostí se v minulosti i budoucnosti projevují čistě dle sci-fi logiky scenáristů.

Jenže co se týče pravidel vyprávění a cílů spojených s tím, co autoři chtěli publiku sdělit, tam seriál zůstává takřka stoprocentně působivý a účinný. Je zábavný, kreativní a všem, kteří se chtějí nechat překvapovat, bude u jednotlivých odhalení naskakovat příjemná husí kůže. Je skoro těžké uvěřit, že takhle vynalézavá show ještě vznikla a že nejde o Doctora Who. A jestli někdo zase nadává na politickou korektnost vázanou na různé etnické či sexuální zastoupení, měl by si vyzkoušet žít v některých zde popisovaných liniích minulosti.

Podívejte se na žebříček nejlepších seriálů Netflixu podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.