Bláznivý piknik je půvabně nelogický, stylizovaně afektovaný i otravně stereotypní

Z nabídky největší ukrajinské produkční společnosti Film.UA jsme v tuzemských kinech letos mohli vidět animovanou férii Mavka: Strážkyně lesa nebo dobrodružnou legendu Dovbuš. Teď přichází i rodinná komedie Bláznivý piknik. Ta měla být původně uvedená 24. února 2022, kvůli vpádu ruských vojsk se však na plátna dostala až teď. Většina filmového štábu, včetně všech herců a hereček, nastoupila k obraně země. To film připomíná již úvodním popiskem a závěrečnými titulkami, které upozorňují na odvahu všech zúčastněných. Válka tak bláznivou komedii zahaluje oblakem hořkosti.

Dynamický úvod představuje ukrajinského oligarchu, prchajícího před policií kvůli daňovým únikům. Celostátní pátrání se dotkne i dvou odlišných rodin jedoucích na celodenní piknik s grilováním. Obě si oblíbily stejnou louku, o jejíž území tentokrát musí bojovat. Drahomanovi jsou sofistikovaní a spořádání, zatímco Nalivajčenkovi volnomyšlenkářští, s bohémským stylem života. Do jejich sporu se zaplete i skrývající se oligarcha s pomocníkem, který má na louce schované peníze. Rozjede se tak bizarní série gagů, sporů a nedorozumění, která zpestřuje původně poklidné rodinné odpoledne.

Bláznivý piknik pracuje s velkou mírou stylizace a přehánění. Postavy excentricky mluví a gestikulují. Značnou část stopáže zabere nastolování kontrastů mezi dvěma čtyřčlennými rodinami. Otec Drahoman je pasivní a nerad se pouští do konfliktů, pracuje jako dirigent, žena právě dopsala prestižní diplomovou práci a vyučuje, mají dospívajícího syna milujícího fotbal a ekoaktivistickou dceru. Pomyslná hlava Nalijavčenkových je živelný ranař zavalitého vzhledu, majitel obchodu s potravinami, kde s ním pracuje i jeho prostořeká žena, dospívající dcera je uvězněná ve světě sociálních sítí a mladší syn je raubíř.

Debutující režisér Oleg Zborovsky, jenž má za sebou zatím tři seriálové projekty, pracuje s řadou stereotypů. Načrtává ustrašeného intelektuála, ambiciózní a dominantní ženu, robustního pivaře s vulgární mluvou, hloupého policistu, který chce během služby jenom grilovat, nebo přehnaně otravnou holčičku bojující za zdraví planety a udržitelné zdroje. Stereotypy nijak nevariuje ani neposouvá. Předkládá klasický narativ, ve kterém odlišné a znepřátelené strany dojdou ke smíru a přátelství. Semknutí pramení z nucené spolupráce, hlavním motivem jsou však ve finále peníze, jež si mohou rozdělit. Závěrečné poselství, že veškeré problémy dysfunkční rodiny vyřeší nečekaně získané finance, je přinejmenším na pováženou.

Jistě, žánru rodinné a přímočaré komedie nejde o komplexní vykreslení postav a většinou staví na dobře známých stereotypech. Zde však potkáváme směšné figurky, v jejichž společnosti není příjemné trávit čas. Pokud by zvolený přístup kriticky reflektoval negativní povahové rysy širší společnosti, byl by rozhodně záživnější. To se však neděje.

Nevyrovnaná je i kauzalita. Většina událostí se děje nahodile, bez potřebné výstavby. Většina je však natolik absurdní, jako například přestřelka potravinami, náhlé zjevení fotbalistů uprostřed lesa či setkání s performativní ukrajinskou hvězdou Věrkou Serďučkou, že je na vrstvící se nesmysly možné přistoupit jako na koncept. Stylizace se totiž záměrně vzpírá logice a představuje barvitý fikční svět, kde se věci prostě dějí, jako bychom na něj hleděli dětskýma očima. Celek tedy balancuje na hraně infantilnosti a hravosti a po přistoupení na jeho (ne)pravidla jsme schopní jej přijmout.

Co už ale vyvážené není, je celkový rytmus, narážející na limity anekdotické zápletky. Většinu stopáže totiž sledujeme rodiny handrkující se o území, přičemž důvody pro přiživení sporu působí uměle a vynuceně. Celkovou dynamiku ruší i časté klipové pasáže, kde zní rocková nebo na basech založená disco hudba. Postrádá záměr, její užití je samoúčelné a kvůli častému opakování i neefektivní. Stejným problémem trpí i časté sekvence se zpomalenými záběry. Jejich nadužívání k vyvolání komediálního efektu a podtržení absurdity momentu výsledný účinek spíše oslabují. 

Filmu se však nedá upřít dynamický a atraktivní způsob snímání. Střídají se atypické úhly kamer, rychlý střih a barevná paleta pracuje ve prospěch hravého světa s velmi výraznými barvami a idylicky slunným prostředím, ve kterém zuří pomyslná rodinná válka. Obrazové a fyzické gagy jsou plynule propojené s verbálními a v dílčích momentech se skutečně jedná o svižnou zábavu, která několika hláškami dokáže spolehlivě rozesmát.

Celkově se však jedná o značné retro, které jako by svou estetikou a stylizací vypadlo z americké komediální šablony z počátku milénia, přičemž námětem i přístupem ke ztvárnění tíhne především k animovaným titulům. Zůstává však mezinárodně srozumitelná, se zvýrazněním několika pro ukrajinský národ typických prvků. Na konci se tak dočkáme i příznačného záběru s tanečním a pěveckým číslem, kde se všechny ústřední postavy setkají na jedné velké párty. 

Je tedy otázkou, zda může tento typ rodinné zábavy fungovat i dnes, s ohledem na turbulentní změny vkusu a trendů dětského a mladého publika. Pokud se na zvolený styl nenaladíte v prvních několika minutách, zřejmě vás tahle kolísavá rodinná zábava mine.