Opičí král: Ne tak docela dotažený hravý akční animák

Ve světě vládne rovnováha nastolená moudrým a pečujícím Buddhou. Dohlíží na celý vesmír, starost o nebesa přenechal bohům, na Zemi vládnou démoni a vodám draci. Vše fungovalo, než se z magického kamene zrodil jeden potížista. Opičák neměl na světě nikoho a nic, ostatní opice z džungle v níž žil, si ho držely od těla a všichni mu od počátku říkali, jak moc je nicotný a že nikdy nic nedokáže.

Jenže v jeho povaze nebylo se vzdávat. Rozhodl se, že porazí démona unášejícího malé opice a sežene si na to zbraň. Skočil do hlubin oceánu a vynořil se s magickou tyčí. S její pomocí byl neporazitelný, a tak si dal za cíl zničit sto démonů. Pak si ho konečně bohové všimnou a dají mu dar nesmrtelnosti. Protože pouze nesmrtelní mohou žít nesvázáni pravidly světa, kterými se Opičák se nikdy řídit nechtěl a neuměl. Jenže zapomněl, že jeho tyč kdysi někomu patřila, že ji ten dotyčný bude chtít zpět a že bohové věčný život jen tak nerozdávají. Opičák se tak o svou nesmrtelnost bude muset poprat se samotným peklem i nebem a pomáhat mu v tom bude Lin, dívka snažící se zachránit svou vesnici a rodinu před zničením...

Opičí král je určený pro děti od sedmi let, potěší ale celou rodinu. Je to zábavná dynamická podívaná, která odkazuje na tradiční akční asijské snímky. Choreografie scén vycházejí z bojových umění, létá se tu, kope, skáče, běhá po střechách atd. Na plátně se neustále něco děje, nechybí vtipné momenty a hlášky, které rozesmějí ve správnou chvíli. A je jedno, že je to většinou tou již obehranou formou, kdy hrdina například kopne do kokosu a sestřelí kolem letícího ptáčka.

V tomto případě to však funguje a do příběhu namyšleného a bezohledného Opičáka pasuje. Co mě ale zaujalo na daných bojových scénách, byla hudba. Tvrdá metalová hudba od čínské folk metalové skupiny Voodoo Kungfu míchající metal s prvky tibetské a mongolské hudby za využití mongolského hrdelního zpěvu a hudebních nástrojů jako morin khurr. Podobný styl hudby například hraje i nyní poměrně populární mongolská skupina The Hu.

Příběh Opičáka a dívky Lin vychází z čínské mytologie a filosofie a dává nejen nahlédnout do světa zlých démonů pojídajících malé opice i lidské děti, ale i do Pekla a jeho sálu se svitky života a do Nebe s Nefritovým palácem. A nechybí ani bohové Yama, Wangmu a samotný Buddha.

Škoda jen, že tato pasáž není tak propracovaná jak by měla být. Opičák s Lin stále plní jeden úkol za druhým a blíží se svému vysněnému cíli, jenže jejich snaze chybí hlubší přesah. Již při Opičákově narození ho chtěl Nefritový král zničit, Buddha ho zastavil s tím, že je velmi důležitou bytostí s vlastní cestou. Po celou dobu filmu ale nezjistíme, co tím myslí. Chybí lepší vysvětlení Opičákova původu. Kde se vzal, proč se zrodil z kamene a jaký má jeho život smysl?

Celý film jen s něčím bojuje, nezajímá ho nic než on sám a na konci chybí lekce, kterou by měl dostat. V nitru touží po přijetí a lásce, ale jakmile ji konečně najde, bohové mu ji vezmou a přijde trest. Ovšem takový, po jehož předčasném uplynutí se v Opičím králi nepohnul ani chlup, natož svědomí. A to ani nemluvím o tom, že konec snímku je díky tomu až příliš otevřený a jednoznačně si říká o pokračování.

Výsledný dojem snímku je podobný jízdě na horské dráze, neustále se hýbete, ječíte, smějete a pak to najednou skončí a vy kromě té zábavy v sobě již nic nemáte, protože tam nic navíc zkrátka není. Hlubší ponor do postav nebo samotných čínských legend by snímku prospěl, stejně jako pořádné ponaučení. V dané podobě tak totiž z Opičího krále vyplývá, že když budete drzí jako opice a dostane se vám do ruky magická tyčka, můžete cokoli.

Občas sice vyfásnete domácí vězení, ale když vás budou potřebovat, zase vás z něj pustí a můžete být nesnesitelní dál. Ti, kterým na vás záleželo, už dávno zemřeli, takže není proč se trápit. A to asi není ten hlavní vzkaz, který by měl příběh publiku sdělit.