Vocasy na tripu: extrémně sprostý film o tom, jak jsou psi nejúžasnější bytosti na světě

Ne tedy, že by zdejší úroveň zábavy byla odvážná či neotřelá. Nelze porovnat s originálním zněním, jehož se zhostili například Will Ferrell nebo Jamie Foxx, ale čeští překladatelé si slovní vystupování pejsků přebrali jednoznačně. Každá věta se hemží výrazy, jež uslyšíte pouze v nejzapadlejší hospodě, a občas to vyznívá dost na sílu.

Ač od jiných tvůrců, Vocasy na tripu nejvíc připomenou animované Buchty a klobásy. Zvířecí hrdinové, kteří se rozhodnou pomstít za odkopnutého dobráckého Reggieho, žijí ve městě spokojeně bez obojků a lidí. Zranitelného nováčka, jenž si odporné chování svého páníčka Douga (Will Forte) dál naivně vykládá jako projevy lásky a náklonnosti, zaučují do tajů tuláctví. To jim umožňuje tři věci – cokoli sežrat, označkovat a hlavně vojet.

Tvůrci stereotypně vyzdvihují „nízké“ pudy našich psích mazlíčků, které nám často připadají směšné a odlišují je od poněkud rezervovanějších koček. A koneckonců i od nás. Svižným vyprávěním, které se brzy zaměří na spletité putování čtyř osamocených psů za pomstou, prostupuje vzrušivý pocit nezávislosti a svobody tropit si, co se jen nenáročným bytostem zamane. Jenže psi nejsou emocionálně primitivní a je jasné, že zkrátka potřebují trochu lásky a přívětivých slov.

Vocasy na tripu triumfují především v tom, že pocitovou ambivalenci dokážou znázornit, aniž by přestaly být zábavní. Nejpropracovanější postavou ostatně není Reggie, jenž má teprve vystřízlivět a zbavit se růžových brýlí. Většinu pozornosti si krade tulácký Bug, jenž si na pohled nejvíc lebedí ve vojíždění pouličních lamp či zahradních trpaslíků a pěstuje konspiraci, že lidé chovají psy hlavně proto, aby sbírali jejich výkaly a dělali z nich čokoládu. „Dali ti někdy kousnout? Ne? Tak vidíš…,“ vysvětluje Reggiemu.

Do „psí road movie“ vstupují flashbacky a Bugovo vzpomínání na doby, kdy také měl milující rodinu. Ty jsou hezky sentimentální a připomenou třeba vyprávění o odhozeném medvídkovi z Toy Story 3. Jenže sentiment, který se sem úplně nehodí, pořád pouze doplňuje titulní přímočarou linii, v níž se sprostě mluvící psi vydávají uhryznout penis člověku, jenž si dle jeho psa nejvíc libuje v masturbaci.

A pokud jste na takový snímek připravení a rychle přijmete záměry jeho tvůrců, můžete se skvěle pobavit. Užívání vybraných slov jako „mamrd“ či zmrdosaurus“ možná omrzí, ale k protagonistům si i tak najdeme cestu. Jednak díky skvělým efektům, které tlamy živých psů při mluvení rozpohybují dostatečně realisticky a díky nim nebolí oči ani ze scény, kdy dva z hrdinů unáší orel. Ale také zásluhou situačního humoru, který se místy slušně daří a zřetelně rozlišuje charaktery jednotlivých hafanů. Skvělý je třeba terapeutický pes Hunter, jehož stoicismus, pochybovačnost a náklonnost k parťačce, stopovací fence Maggie, svědčí o tom, že scenárista Dan Perrault (seriál Americký vandal) vložil do popisu a rozčlenění hrdinů nějaké úsilí.

Nemluvě o tom, jak těžké musí být režírovat tolik zvířat. A Josh Greenbaum (Barb a Star jedou do Vista del Mar) v tomto ohledu odvádí obdivuhodnou práci. Menší procento lidí na filmu ocení to, jak odkazuje nebo se vymezuje vůči kanonickým dílům o mluvících zvířatech. Týká se to zejména obou dílů Neuvěřitelné cesty; Vocasy na tripu do jisté míry nabízí jejich dospělou, méně přístupnou alternativu. Přece však zachází dál a jednotlivé psí povahy v něm zrcadlí také hierarchii lidského společenství. I díky tomu lidé do příběhu skoro nezasahují, vše je podřízené zvířecí perspektivě a tomu, jak ji co nejvíce (a nejvulgárněji) přiblížit publiku. Například víme, že psi nemají moc v lásce ohňostroje. Zdejší smečka se uprostřed jednoho ocitne a jejich úprk jako z válečného filmu zdůrazňují zesílené zvukové efekty. A posléze i melodramaticky pojatá scéna, kdy pod plotem zaklesnutý Reggie ostatní prosí, ať ho nechají umřít a zachrání se.

Takových žánrových odkazů není zase tolik, ale tvůrci mají v rukávu dost epizodických vtipů či pomrkávání na znalé publikum. Pyramidový kopec, který Reggiemu a jeho partě slouží jako směrodatný bod na cestě k Dougovi, musí být odkazem na úvodní záběry Indiana Jonese, v nichž se logo Paramountu rozpouští v podobné přírodní úkazy. Dočkáme se rovněž jednoho nečekaného a zábavného camea, houbičkového tripu s nečekanou pointou a samozřejmě útěku z vězení, v hlavní roli s všudypřítomnými výkaly.

Smrští nápadů si film kompenzuje řadu lacinějších vtípků a vynahrazuje stagnující části, kdy se zrovna nikam neutíká. Během pouhých 90  minut však moc hluchých pasáží nenastane a Vocasy na tripu dosprintují k finální satisfakci. Zúročí motivy, které si po cestě rozprostřou, a byť jejich svět jako takový moc nedává smysl (ani v tom, jak moc lidské řeči rozumí či nerozumí), jako vtipná pocta unikátní a přitom roztodivné psí nátuře obstojí.