#Annaismissing vstupuje do virtuálního světa teenagerů, ale varuje spíš rodiče

#annaismissing už svým poměrně netradičním hastagovým názvem cílí na publikum kolem nácti a dvaceti. I samotná struktura děje rozsekaná na výrazné segmenty po zhruba čtvrthodině odpovídá tomu, jak dlouho udrží pozornost předpokládaná hlavní divácká skupina. Také nám to dává vzpomenout, že obdobný produkční tým stojí za webovým seriálem #martyisdead, jehož epizody také měly jenom pár minut.

Ve #ztraceneanne se tedy naše pozornost nerestartuje znovu a znovu. Spíše se vrší nové motivy a všechny kopírují poslední trendy. Patnáctiletá influencerka, zrzavá lolitka Anna, točí naučná videa o sexu pro své vrstevníky a ještě mladší diváctvo. Zároveň má skrytou identitu, pomocí níž lapá středněvěké sexuální predátory. V minulosti byla obětí revenge porna a požádala o digitální výmaz identity na sítích. Pak ovšem zmizí úplně a zdá se, že ani její matka netuší, kde je.

Základní perspektivu v ději přebíráme od rovněž patnáctileté Niny, jejíž otec poskytoval Anně různé právní konzultace. A jak to vypadá, tak i nad rámec své profese, což Ninu znechutí a znepokojí. Společně se svým čerstvě vyoutovaným nebinárním partnerem Robinem se pustí do pátrání, přičemž u Robina se zdá, že ho víc fascinuje možnost natočit o tom všem podcast, který spíš šíří spekulace, než že by se snažil dopátrat nejhlubší pravdy.

Sama existence všech těchto postav, jejich zájmů a orientací může zmást nebo popudit někoho, kdo na internetu hledá důvody být pobouřený dnešní dobou, kdy „holky už nejsou holky a všichni jsou teplí“. Anna, Nina i Robin jsou z velké části produktem liberální výchovy bohatých rodičů, ale zjevně mají všichni trochu jiné mezigenerační vztahy. Anna cítí v matce trapnou konkurentku nebo spíš parazita, Nina má své rodiče ráda a jen nechce věřit, že by mezi nimi bylo něco v nepořádku, a Robin je naučený řešit věci s cynickým pragmatismem.

Film slouží jako určitý návod, jak někoho stopovat na síti a jak se dostat k jeho nevirtuální identitě. Upozorňuje na lehkomyslnost, s jakou zacházíme s digitálními přístroji, na něž jsme denně napojení. Ale není jasné, koho svým tónem víc varuje. Zda mladé publikum, jež se zdá být poučené právě influencery Annina typu, nebo rodiče dětí generace Z. Možná je větší lehkovážnost právě na straně těch starších, zatímco mladší jsou v počítačovém světě spíš zorientovanější. Dospělí jako by plavali v technologické mlze i vztahových a identitních krizích.

Z dramaturgického rozvržení je jasné, že cílem bylo vyhnout se učebnicové doslovnosti: „Děti, pozor, toto nedělejte!“ (Byť by varování mohlo přijít i pro tatínky a maminky.) Postavy tudíž vždy udělají i něco dobře, mají víc vrstev, většinou mají svědomí a minimálně jednou se zachovají zcela nepředvídatelně a možná i trochu mimo obecnou logiku. Tento souboj „nečernobílého a vždy ambivalentního umění“ s určitou konjunkturální názorností a potřebou použít všechna právě trendující slova a témata nemá moc jednoznačného vítěze, což však z díla nedělá větší umění.

Je to trochu problém všech dosavadních českých počinů, které stojí na „uvědomělosti“ a „zdvižení káravého prstu“. Podobně jako třeba seriál Pět let i #annaismissing nechají postavy promlouvat, jako by si právě přečetli edukační text, a přitom nutně musí pracovat s napětím a nečekaností, takže v jistou chvíli jsou podezřelí už úplně všichni, včetně psa ochomýtajícího se okolo automobilu značky Tesla.

Ostatně, product placement či vytváření jakéhosi Bionaut cinematic universa, kdy se postavy dívají na Shokyho a Mortyho z této produkční dílny nebo citují podcast Pohřešovaná, nás vedou k tomu, jako by z určitého okruhu děl a jejich nálady nebylo možné uniknout. Ne že by na této sebeprezentaci bylo něco vyloženě špatného. Spíš jsme jen zajatci určitého myšlenkového světa, podobně jako jsou postavy oběťmi svých vášní, s nimiž nemohou nic dělat. Určitá fatálnost díla je únosná, jen když člověk občas symbolicky přimhouří oko nebo si doslova zacpe uši, aby neslyšel některé dialogy, například ty o „genitálním oparu“. Ne snad kvůli prudérnosti, ale protože jsou nucené, tlačené, přilétnou odnikud a pak se všichni tváří, jako by ani neproběhly.

#annaismissing je pořád v jistém ohledu „projekt se záměrem“ než „dílo s jasným účinkem“. Je to experiment v přenesení formátu webového seriálu na plátna kin; experiment v tom, zda jde novinová témata přetavit ve vyprávění a zda je možné z často jednoduchých hnutí mysli složit mysteriózní příběh, kde máme být překvapení vícenásobným odhalením.

Vše se pohybuje v mezích únosnosti – délce 108 minut, která by se stále dala prostříhat ke svižnějšímu tempu, i hereckých výkonech, z nichž někdy sálá autenticita a dobře se využívá osobnostního typu, někdy je nutné hrát podle trochu falešných not. Asi však neexistuje jiná možnost než podobné věci zkoušet znovu a znovu, než se eliminují počáteční klopýtání. Nikdo v tuto chvíli o dvourychlostním světě reálu a virtuálu asi neumí točit a ani Black Mirror na Netflixu nesmí své epizody natahovat na celovečerní délku.