První část desáté části Rychle a zběsile je ještě absurdnější než dřív. A tak to má být

Tvůrci to mají na háku tak moc, že dokonce odmítli originální tituly své série podřídit jednotnému formátu. Máme tu The Fast and the Furious, 2 Fast 2 Furious, The Fast and the Furious: Tokyo Drift, Fast & Furious, Fast Five, Fast & Furious 6, Furious 7, The Fate of the Furious a F9. Už jen tenhle kouzelný lingvistický a typografický guláš nám napovídá, jak agresivně hrdě nepřemýšlivá tahle sága je. A v tom je nakonec její největší kouzlo.

Snad každý blockbuster se v nějaké rovině alespoň tváří, že má poselství a smysl. Dokonce i Transformeři jsou plní vzletných hrdinských monologů namluvených dunivým hlasem Huga Weavinga. I když jde jen o povrchní záminku, tvůrci cítí povinnost vyslat gesto „smyslu“. Kdepak Rychle a zběsile! To je prostě opulentní exhibicí „car-fu“ akčních scén, v jejichž mezičase Vin Diesel napůl nesrozumitelně bručí cosi o síle rodiny, zatímco mu druhé housle hraje ansámbl herců a hereček, kteří s ním zrovna nejsou rozhádaní, protože se na place chová jako primadona.

Jenže jakkoli je snadné na sérii nadávat, jedno je zcela nepopiratelné. Když se rozhodnete na nový díl vyrazit, uzavíráte s tvůrci pomyslnou smlouvu, co od díla očekávat, a co ne. Filmaři ji naplňují zas a znovu, bez zaváhání a do puntíku. Nad Rychle a zběsile můžete zvenčí kinosálu ohrnovat nos tak moc, jak chcete, ale jakmile do něj z vlastní vůle usednete, viňte jen sami sebe. V tom, o co se pokouší, nemá tahle série pražádnou konkurenci.

Tvůrci to samozřejmě dobře vědí, proto v jejich rukách jednotlivé díly bobtnají do obřích stopáží, v tomto případě na 141 minutu. A každý jeden z nich je oslavou sebe sama jako bezprecedentní podívané. Nikdo v historii Hollywoodu neměl tolik materiálních a technických prostředků k realizaci stejně velkolepých automobilových honiček a sérii nejde upřít, že i během desátého zářezu z ní sálá dětinská radost mít k dispozici tolik hraček. Ve skutečnosti se to tentokrát daří o kus víc než přinejmenším v posledních dvou dílech.

Příběh desítky začíná návratem k dost možná nejslavnější scéně série. Ve čtvrtém dílu hrdinové ze zdi vyrvali obří bankovní sejf a na řemenu ho protáhli celým městem. Tento okamžik je dnes vnímaný jako bod zlomu, extravagantní manifest odmítnutí navázanosti na logiku a fyziku. Od té doby se pohybujeme v paralelním vesmíru, kde se Isaac Newton klaní před libovůlí Vina Diesela.

Dozvídáme se, že co čert nechtěl, během této bláznivé akční scény se Dieselově partě podařilo okrást a o život připravit mafiánského bosse, jehož šílený syn (Jason Momoa) nyní spouští maniakální pomstu. Chce Toretta připravit o všechny, které miluje, především o jeho syna. Proč čekal deset let? Proč jsme ho nikdy předtím neviděli ani o něm neslyšeli? Jistě nechcete odpovědi na tyhle otázky, ale povedené akční scény proložené lacinými, ale neodolatelnými hláškami. Obojího dostanete přehršel. Vždyť jen chvíli poté, co si připomínáme záběry trezoru likvidujícího město, tvůrci stejný princip opakují tentokrát s obří zapálenou bombou, která se z nevysvětlitelného důvodu nepřestává kutálet ulicemi a likvidovat vše, co jí přijde do cesty. Rychle a zběsile je přesně ten typ filmu, který přehraje svou nejikoničtější scénu z minulého dílu a následně se ji pokouší trumfnout.

Přímočarý děj a hlouposti odehrávající se na plátně samozřejmě neznamenají, že dílo jako takové je hloupé. Důmyslnost se může projevovat i nápaditou realizací akčních scén, a ty jsou skutečně špičkové. Rychle a zběsile sice hojně užívá pomocných digitálních efektů, nový režisér Louis Leterrier však zachovává tradici: jádro akce je vždy napojené na skutečné kaskadérské kousky. Přestože vidíme tak extrémní momenty, jakým je destrukce půlky Říma zakončená obří explozí vedle svatopetrské baziliky, v každé scéně je vždy něco fyzického, čeho se chytit. Výjimkou je snad jen poslední Dieselův úprk na vodní přehradě, který působí digitálněji než zbytek filmu. Připomíná nám, jaká hrůza by to byla, kdyby se producenti vykašlali na svůj tým kaskadérů a vše přenechali digitálním umělcům.

Leterrierův příchod budil určitou nedůvěru, na svém kontě totiž nemá žádný vysoce respektovaný počin. Tenhle kolos nicméně ukočíroval. Příběhu pomáhá soustředěnost na Toretta, všichni ostatní jsou tu jen zlomek jeho stopáže. Prý jde o důsledek Dieselova narcismu, filmu však pomáhá mít jedno těžiště. Navrací se tedy sice Michelle Rodriguez, John Cena, Charlize Theron, Jason Statham, dokonce i Helen Mirren a samozřejmě základní Torretova parta, výsledek ale není přeplněný, protože jediný, kdo má krom protagonisty šanci trochu víc zazářit, je vyšinutý záporák Momoa.

Řetěz padá jen během dialogových scén v poslední třetině, kdy už snímek začíná trochu drhnout a člověk může poočku kontrolovat hodinky. Krom toho však všudypřítomný maximalismus umí sám sebe obhájit. Zatímco jiný film by fyzické potyčce vedlejší postavy, kterou ve filmu znovu neuvidíme, věnoval pár záběrů ve flashbacku, Rychle a zběsile jí přiřkne několik minut a několik milionů rozpočtu. Proto jsme ale přišli, právě tuhle nestřídmost milujeme. I když by desítce ke konci prospělo pár střihů, nikdy by nemohla být krátkým filmem. Nic v ní nemůže být rozumné a ekonomické.

Proto desátý díl končí cliffhangerem a chystají se dvě pokračování. Ano, Rychle a zběsile 10 je samo o sobě trilogií. Je to absurdní, opulentní, nešetrné, nesmyslné a nepotřebné. Z těch vyhozených stamilionů by se najedla celá Afrika a jsou důkazem absolutní dekadence celého světa a nás všech, co jsme vyrazili do kina.

Jenže tvůrci to všechno ví a nabízejí nám možnost společně se tomu všemu zasmát. Populistický nádech série, jež si idealizuje dělnickou třídu (přestože hrdinové musí být vzhledem ke svým kariérám profesních žoldáků milionáři, žijí v malých domech na předměstí, o víkendech grilují a zapíjejí nudu laciným pivem), jí pak zajišťuje místo v srdci velké skupiny diváků a divaček. A pokud je to i váš šálek čaje, šlape desítka víc než mnohé předchozí díly.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku 2023.