Instalatéři a princezna jsou takřka u vás doma. Super Mario Bros. ve filmu na SkyShowtime

Nejslavnější verze hry Super Mario Bros. se prodávala od roku 1985 na 8bitové herní konzoli Nintendo Entertainment System (NES) a v nově uváděném filmu na nostalgiky a vyznavače dobové estetiky často pomrkávají. Výsledný film navíc z pozice koproducenta pohlídal slavný japonský herní vývojář Šigeru Mijamoto, jehož rukama prošel Mario nebo jeho předchůdce, videoherní Donkey Kong. 

Základ snímku nicméně tvoří současná špičková 3D animace, v níž se podařilo skloubit prostředí města New York (scény z tamních ulic nepřipomínají animovaný film, ale reálné prostředí), kde Mario a Luigi žijí, s videoherním světem a jeho postavami (princezna Peach, Donkey Kong, záporák Bowser a další). 

Mario a Luigi na scénu vstupují ve svém rodném Brooklynu, kde se věnují instalatérské praxi. Nechybí akčně komická scéna z nápravy jedné vodovodní havárie, během níž dojde kvůli rozšlápnutému pamlsku a naštvanému psovi k o poznání závažnějšímu karambolu. Do fantazijního světa videoher dvojice vstupuje, jak jinak, newyorskou kanalizací. Mario se dostává do pohádkového houbového světa princezny Peach, zatímco Luigi je vystavený temnotě ve světě záporáka Bowsera. Tomu jde o to oženit se s Peach a nechat za sebou spáleniště. Jenže to ještě netuší, že Mario a Luigi jsou sice vzrůstem malí, ale když si něco zamanou, jdou si za tím stůj co stůj. 

Super Mario Bros. ve filmu v publiku vzbuzuje pocit, jak by to asi vypadalo, kdyby se samo ocitlo ve videoherním světě a muselo zdolávat překážky, které stály v cestě Mariovi a spol. ve slavné hře. Snímek využívá ikonických herních prvků, jakými jsou houbičky, odměny v podobě power-up zlepšováků a hvězdičky. Bowser má kolem sebe armádu zlých pomocníků – houbu připomínajícího Goomba, želváky Koopa Troopa nebo masožravé rostliny. 

Snímek obsahuje mimořádně temně působící sekvence (Bowserovo království), což v kontrastu se světem princezny Peach vymezuje hranici dobra a zla. V 8bitové hře to působilo mnohem primitivnějším dojmem, ve filmu o poznání epičtěji. A pokud na snímek vezmete menší děti, může se stát, že je mnohé výjevy budou děsit (zemřelým želvíčkám Kopa Troopa se například rozpadne krunýř, jsou tu scény ze spálené krajiny plné lávy, ohořelé stromy a podobně). 

Někdo by od filmu čekal častější nostalgické upomínky, výraznější emoce, víc vtipů pro děti a dotaženější estetiku například v soundtracku. Ten je poskládaný z osmdesátkových popových hitů a nové, orchestrálně pojaté hudby, která sice umocňuje velkolepý dojem z akčních scén, ale to už všichni známe z jiných velkorozpočtových animáků. 

Super Mario Bros. ve filmu je zdařilým simulátorem videohry, který nenudí, délku 90 minut s přehledem utáhne a po závěrečných titulcích naznačí, že nic rozhodně nekončí. Mario a Luigi ani ve hrách nebyli bůhvíjakými vtipálky, ale spíše pracanty, kterým šlo o to zachránit princeznu a vyhnout se padouchům. Jednoduchá mise však potřebovala v rámci celovečerního formátu rozšířit, dát jí hloubku. Silné přátelství a důraz na rodinu tady nicméně tolik nebije do očí jako ve filmech od Disneyho a Pixaru, což je ve výsledku sympatické. Občas zkrátka není jednoduchost na škodu. 

Publikum, které dává přednost originálnímu znění před dabingem, musí oželet hlasy amerických herců, z nichž v originále vyniká například Jack Black v úloze záporáka Bowsera. Ten v jedné z hudebních scén usedá za piáno a tklivě pěje ódu na svou vysněnou princeznu. Po propadácích jako Warcraft nebo Emoji ve filmu se podařilo zabodovat videoherní společnosti SEGA a Ježku Sonicovi, který se už objevil ve dvojici celovečerních snímků. Mario, kterého zná celý svět a společnost Nintendo s ním vydává stále nové hry, má ohlasy a úspěch zaručené. Není sice tak originální jako Disneyho série s Raubířem Ralfem, očekávání však naplnil.