Vražda v Paříži pobaví, Aniston a Sandler dobývají eiffelovku

Audrey a Nick dali po úspěchu souvisejícím s vyřešením prvního případu výpověď v práci a založili si vlastní detektivní kancelář. Ve svém podnikání však nejsou příliš úspěšní a čím dál častěji se kvůli práci hádají i doma. Potřebují chvíli pauzu, což je také důvod, proč nadšeně přijmou nabídku maharádži Vikrama, kterého poznali před čtyřmi lety během osudné plavby na jachtě. Zve je na svou svatbu na soukromém ostrově s tím, že vše hradí. 

Po příjezdu se Spitzovi nadšeně přivítají se starými známými, včetně bývalého maharádžova osobního strážce generála Ulengy a užívají si místního luxusu. Bujaré svatební veselí ale přeruší maharádžův únos a vražda jeho bodyguarda. Podezřelými se stávají generál, maharádžova novomanželka Claudette, sestra Saira, bývalá snoubenka hraběnka Sekou a předseda správní rady jeho společnosti Francisco Perez. Jako jediní totiž věděli, jak a kdy má Vikram na oslavu dorazit. 

S ohledem na závažnost situace rodina pozve na ostrov bývalého vyjednavače MI6 Millera, který má zajistit maharádžův bezpečný návrat domů. Únosci se brzy ozvou a požadují výkupné ve výši sedmdesáti milionů dolarů v anonymních akciích. Doručit je do Paříže mají Spitzovi pod Millerovým dohledem. Jenže nic nejde podle plánu a prosté předání výkupného se změní na zběsilou honičku pařížskými ulicemi, na jejímž konci se Spitzovi nejen dozvědí, kdo je pachatelem, ale budou mít šanci si pěkně zblízka prohlédnout eiffelovku.

Vražda v Paříži se drží stejného vzorce jako první snímek. Ke zločinu dojde v uzavřené společnosti, okruh podezřelých se po celou dobu téměř nemění a Spitzovi se k vyřešení záhady dostanou postupným vršením průšvihů a omylů. Některé jsou vtipné, jiné spíše trapné, ale vzhledem k tomu, že se tempo snímku stupňuje, uběhne devadesát minut velmi rychle a poměrně příjemně. Nijak nevybočuje ze Sandlerových snímků, avšak jako zábavná jednohubka na víkendový večer svou úlohu splní. Kdo chce trošku chytřejší zábavu, může zvolit spíš snímky Na nože a Na nože 2, ale ve výsledku dostanete totéž. Případ vyřešený v atraktivním prostředí s bohatou paletou motivů. Jen postupy detektivů jsou naprosto odlišné. 

Vražda v Paříži má především bavit a tohoto jednoduchého cíle se drží, což vede k tomu, že některé pasáže jsou přehnané nebo překombinované. Například scéna v dodávce plné únosců, do které Audrey a Nick nastoupí i s výkupným, je vtipně podaná a dobře natočená, k postupné likvidaci únosců poslouží pistole, sekera i patník, ale neodpustila si řadu okoukaných klišé. Automobil nabourá do kavárny, kde nikoho nezraní, oba hrdinové vyjdou z vozu bez jediného škrábnutí a ještě mají potřebu hostům něco vysvětlovat. Nemluvě o otřepaném vtípku, kdy se zkušenější z dvojice snaží odlehčit okamžik, kdy si ten druhý uvědomí, že právě někoho zabil.

Podobné jsou i scény z Eiffelovky, jediným cílem je poničit jednu z nejznámějších pařížských dominant a vystrašit citlivejší jedince se strachem z výšek. Nick s Audrey by však nikdy neměli proti vycvičeným padouchům šanci. Jejich výhodou by sice mohlo být, že je profesionálové podcenili, ale usnadňují jim to až moc. I scéna s výtahem, který nečekaně přeruší dění v restauraci na vyhlídkové věži, je málo uvěřitelná. Hrdinové zmíní, že si ji zamluvili pro sebe, aby je nikdo nerušil, což by vysvětlilo nepřítomnost ostatních lidí a personálu, ale určitě ne obsluhy zdviže. Nikdo by do restaurace Julese Vernea určitě nevpustil nikoho, kdo by nebyl ohlášený. 

Uznání však zaslouží, že si Američané umí udělat legraci sami ze sebe (jisté postavy na jejich adresu několikrát pronesou, že jsou pitomci) a že se snímek nesnaží brát vážně. Navíc dává vyniknout báječným kulisám večerní Paříže. Úvodní scény z maharádžovy svatby jsou blyštivou a barvami hýřící reklamou na Bollywood a krásu exotických ostrovů. O to víc pak mrzí laciné pokusy o vtip, když zvířata na ostrově nosí pleny, aby nekálela na trávník, nebo že se všichni podezřelí v inkriminovanou noc postupně schází u Spitzových v pokoji a oni nestále posouvají lavici a květináč, kterými se zabarikádovali proti vrahovi. Navíc přesně víte, co se stane, a to od prvních okamžiků, kdy se Spitzovi dostanou do svého pokoje. 

Samotného zločince si však nejspíše netipnete správně. Tvůrcům se podařilo ho až do poslední chvíle chytře maskovat. Hráli si s podezřelými, přiřadili jim patřičné pohnutky a různé charaktery, které vám nemusí být z různých důvodů sympatické, takže stále zvažujete, kdo by to mohl být. Dokonce vás napadne i to, že se maharádža unesl sám. Řadě nedostatků se nepodařilo vyhnout, ale pátrání po pachateli má ve filmu hlavu a patu. 

Druhý díl je tedy o fous lepší než Vražda na jachtě, a ačkoli je finále snímku k naštvání a dokazuje, jací ňoumové Spitzovi ve skutečnosti jsou a jakou mají smůlu, jsou sympatičtí. Pokud si Vražda v Paříži povede ve sledovanost dobře, mohlo by dojít i na další případ.