Komedie Z jiného těsta je natolik poplatná době, až mluví cizím jazykem. Aspoň že má hádku, zda byl horší holokaust, nebo otroctví

Na podobném střetu kultur se dá jednoznačně vystavět funkční vztahová komedie, zvláště když otce Amiry (Lauren London) hraje drsňácky nabručený Eddie Murphy, zatímco Ezra (Jonah Hill) má filmové rodiče v Davidu Duchovnym a Julii Louis-Dreyfus. Než se ale snímek dostane k tomu, že se spolu všichni pěkně posadí v jedné místnosti, aby budovali jeden trapný pokus o konverzaci za druhým, je třeba pořádně představit úvodní pár.

A jde o Achillovu patu celé podívané. Ezra sice pracuje ve financích (nebo něco takového), jeho skutečnou vášní je ale jeho vlastní podcast, v němž řeší etnické rozdíly společně se svou nejlepší kamarádkou, černoškou Mo (komička Sam Jay). A volí k tomu dialog, jemuž pravděpodobně snadno rozumí současná americká mládež, coby Středoevropan ve středním věku jsem měl ale veliký problém se orientovat.

Představte si situaci, že vás posadí ke stolu mladších lidí, kteří řeší moderní trendy pomocí slov, jimž z velké části nerozumíte, protože vám zkrátka ujel generační vlak. Přesně tak jsem se cítil v úvodní půlhodince, kdykoli mezi sebou postavy ve filmu něco řešily. Podle internetových reakcí ostatních diváků a divaček nejsem sám, koho podobný pocit během sledování provázel. Abyste si mohli udělat přesnější obrázek o tom, co mám na mysli, nejlepší bude můj dojem prezentovat na kusu dialogu ze samotného filmu. Pokud mu porozumíte, automaticky si můžete k výslednému hodnocení přičíst nějakých 20 %.

Jen pro kontext –⁠ následující výměna se váže na to, že si Ezra nedokáže najít nikoho, s kým by byl šťastný, přičemž svůj problém řeší s Mo. Ezra: „A co se týče našeho kamarádství, chováš se ke mně jako Pusha T a já potřebuju, abys byla spíš jako Future. Potřebuju podporu místo nadávek.“ Mo: „Možná spíš potřebuješ nakopat, kámo. Aby ses pohnul dopředu. Nedáváš mi ani Take Care Drakea, ale ‚Houstonatlantavegas‘ Drakea.“

A tohle je, prosím, naprosto výstižná ukázka toho, jak se spolu postavy, než dorazí rodiče, ve snímku baví. Málokdy si připadám, že je nějaká podívaná tak úzce vázána na konkrétní generaci diváků, v tomhle případě jsem byl ale opravdu ztracený. Obecný kontext je vždy pochopitelný, zvolená forma je nicméně natolik úmorná, že jsem měl opravdu velkou chuť film v prvních třiceti minutách vypnout (už proto, že jakkoli nejsou Ezra a Amira nesympatickou dvojicí, o nějaké zázračné chemii se rozhodně mluvit nedá).

Pak se ale konečně dostaví rodiče. A jakkoli by si takový Duchovny zasloužil mnohem barvitější postavu než poněkud jednoduššího dobrosrdečného chlápka, jakmile se začnou hádat o tom, zda v minulosti více trpěli židé, nebo černošští otroci, konečně začíná celá podívaná trochu dýchat a mít nějakou energii.

Téma střetu odlišných etnik snímek, navzdory tomu, že ho spolunapsal a režíroval Kenya Barris (Black-ish), nakonec zpracovává poměrně tendenční optikou bílého muže (drsný budoucí tchán bere bílého nápadníka do černošských čtvrtí, aby ho zlomil atd.), v rámci jednotlivých scén se ale konečně projevují záblesky humoru.

Hodně to tahá hlavně Murphy, který má zcela bez debat nejvděčnější roli. Hill se v poloze neurotického kluka, jenž pravidelně volí špatná slova jen proto, že v nervozitě nechce říct něco špatně (a přirozeně to vede k ještě horší volbě slov), neztratí, aby ale opravdu zářil, potřeboval by vybroušenější dialogy.

Jak Z jiného těsta postupuje, stává se z téměř nesnesitelného filmu (první půlhodinka) relativně funkční komedie klasického střihu, v níž rodiče dělají dětem ze života peklo. Vše se zakončí nečekaně melodramatickou strunou, kdy se na jedné straně odlišná etnika podle Mo nikdy nesejdou u jednoho názorového stolu, s čímž hrdina souhlasí, načež o pár minut později dojde na velké odpuštění a porozumění mezi všemi. A v tu chvíli snímek opět spadne, tentokrát nikoli pro nesrozumitelnost, ale pro naivní doslovnost. Ve výsledku si proto nejsem jistý, komu bych vlastně podobný film doporučil. Sedí na příliš mnoha židlích, a i když se tváří, že by rád něco velkého sdělil, na konci si vystačí jen s hollywoodským pozlátkem.

Po té snaživé smršti nejasných rádoby cool příměrů a následných konfrontací o tom, kdo měl a má jaké místo ve společnosti, se během závěrečných titulků dere na mysl otázka: „A není takový konec málo, Antone Pavloviči?“

Česká romantická komedie Ostrov plní své poslání díky tomu, že je dokonale odříznutá od současné české reality. To předchozí filmy Rudolfa Havlíka měly s realitou celkem problém.