Proč bojujeme, když můžeme pít? Pivní donáška z vietnamské války skýtá nejlepší roli Zaca Efrona

Na mezinárodní politiku Spojených států amerických můžeme při hospodských debatách nadávat klidně celou noc, ale zřejmě žádná kapitola minulého století morálně nepošpinila americkou zástavu tolik jako válka ve Vietnamu, táhnoucí se od počátku šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Tisíce idealistických mladých mužů dobrovolně vstupovaly na cizí nehostinné území v domnění, že bojují proti komunismu, ovšem v zemi zmítané občanskou válkou přispívaly leda k násilnému šíření imperialismu.

Přesně takový obrázek si ve filmu Na pivo do první linie utváří newyorský povaleč a ochlasta Chickie Donohue (Zac Efron), jenž v pohodlí domova setrvává ve své patriotické bublině. Vojenské tažení tisíce mil vzdálenou jihovýchodní Asií považuje za klíčové demokratické poslání a rostoucí počet obětí z řad jeho blízkých mu primárně slouží jako motivace ke smutečnímu přípitku v lokálním baru, kde s přáteli a postarším výčepním (Bill Murray) lamentuje nad negativní mediální prezentací války. Jeho blazeovanost je ale trnem v oku jeho sestře (Ruby Ashbourne Serkis), která veřejně demonstruje za mír a sourozenci vyčítá, že jako jediný ustrnul v nečinnosti.

Ačkoli není pacifista, Chickie se vydává své kamarády ze sousedství vyhledat ve Vietnamu a přivézt jim plechovky domácího piva. „Poděkovat jim za to, co pro nás dělají,“ zní slogan jeho bezprecedentní turistické výpravy. Přičemž protagonista o ni vlastně příliš nestojí a zahajuje ji jen proto, že ve stejný den vyplouvá nákladní loď s chybějícím členem posádky.

Režisér Peter Farrelly, jenž celou kariéru tvořil infantilní komedie jako Blbý a blbější nebo Já, mé druhé já a Irena a před pár lety s úspěchem zaútočil na Oscaras příjemným filmem o rasismu Zelená kniha, nalézá v tomto příběhu dle skutečné události svého Forresta Gumpa. První polovina, kdy protagonista s minimální představou o podstatě vietnamského konfliktu vyráží v havajské košili a s báglem plným plechovek do války, skutečně připomene nerozvážnou, leč naprosto upřímnou a růžovými brýlemi ředěnou životní filosofii známou z dobrodružství Toma Hankse.

Chickie ovšem není mentálně zaostalý, pouze zaslepený vládní propagandou a ignorující výstražné signály, které se objevují na každém kroku. A jako příkladný americký ňouma má také štěstí v neštěstí – jen díky nekonečné naivitě, která ho vede k přímočarému jednání, se mu podaří dostat se do daleké země a tam přesvědčovat vojáky, že je ve skutečnosti agentem CIA se speciálním tajným posláním.

Když už má Farrelly takto vyhraněného protagonistu, před nímž a jeho symbolickou misí leží pouze nelítostné poznání, může si promnout ruce a servírovat další hezky vypadající a povrchně zbarvený portrét hluboce zakořeněné historické neurózy USA. Dokud si Chickie díky náhodným setkáním a ještě nahodilejším omylům ohledně vlastní identity razí cestu až do první linie, je snímek komedií s lehkou dávkou cynismu.

Efron se na roli dobrosrdečného umíněnce, jenž konstantně neví, která bije, skvěle hodí. Namísto pivní dovolené a vřelého objetí přátel ho však čeká území plné strachu, napětí a ideologických rozporů. „Proč vůbec bojujeme?“ můžeme vyčíst z Chickieho obličeje, když před ním vietnamská holčička na polní cestě s pláčem couvá. Morální hlediska jsou zde podobně symbolická jako taška plná piv, s níž se hrdina v helikoptérách i armádních džípech přesouvá tak snadno jen proto, že to umožňuje chaos způsobený tamní vojenskou administrativou.

Chickie zůstává pasivní figurou zmítanou okolnostmi a v přítomnosti válečného žurnalisty (Russell Crowe) se stává objektivním pozorovatelem. Pomyslně vystřízliví a nakonec vidí Vietnam stejně jako jeho sestra i veškeré protiválečné filmy, na které si jen vzpomenete. Jen k tomu tentokrát směřoval ve filmu s názvem slibujícím úžasné komediální dobrodružství (v originále The Greatest Beer Run Ever), jehož poselství je roztroušené někde mezi úsměvnou historkou hospodského vypravěče a mediální kritikou s ambicemi ne úplně vzdálenými Vražedným polím.

Na pivo do první linie je všehovšudy hezky natočeným retro filmem s pěkně zakomponovanou a překvapivě ne profláknutou dobovou muzikou. Zac Efron si zde připisuje možná nejlepší roli jeho nikterak oslnivé kariéry a nejen na něm jde poznat, že si své účasti na tomto projektu váží. Potenciálně zajímavé komediální schéma ale jen parafrázuje globálně uznávané čtení jakéhokoli válečného konfliktu, který je pod libovolnou záminkou pouze zločinem proti lidskosti.

I takové filmy jsou bezesporu důležité, a pokud nám víceméně říkají, že místo do války by měl člověk zajít na čtyři chlazené do hospody (minimálně by se pak nemusel spoléhat na donášku teplých a protřepaných plechovek od kamaráda), mají ode mě body navíc. Farrellyho snímek ale jinak hovoří pouze v obecných posuncích a mechanicky naplňuje každičký dílek očekávání, který si před zhlédnutím a přečtením synopse vytvoříme.

Snímek **BANGER.** je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.