Drama o ekozločinu se prý ocitlo na blacklistu kvůli Johnny Deppovi. Jenže on to také není moc dobrý film

Obecné etické pravidlo žurnalistiky říká, že reportér by nikdy neměl během prezentace své práce upřednostnit vlastní utrpení z doby pořizování materiálu před utrpením, které sledoval. Takové konání by totiž upíralo pozornost samotnému problému a stavělo by publicistu do pozice trpitele a hrdiny, což není jeho místo.

Totéž pravidlo samozřejmě nejde uplatnit, když sledujeme například dokumentární film o daném novináři nebo jeho beletrizovanou biografii, jako je tomu v případě Minamata. Tehdy dává smysl, že tvůrci upírají zrak právě na jeho osobní traumata a potíže, s nimiž se střetl. Tehdy se konečně i on stává pozorovaným.

Je tedy na místě ve filmovém vyprávění o pořízení slavných fotografií udělat z jejich autora v nějaké míře hrdinu, a to jak ve smyslu hlavní postavy, tak i člověka, jenž dokázal něco hrdinského. Pořád ale platí, že když si tvůrci nedají pozor, hrozí vznik díla, které působí nepatřičně. Stále totiž může vyznívat špatně, když se z utrpení jiných stává prostředek k osobnímu růstu filmového protagonisty.

Minamata bohužel obsahuje silnou mesiášskou pachuť, navíc podepřenou těžko vyhnutelným komplexem „bílého spasitele“, který přijíždí mezi „divochy“ a jako jediný na světě je schopný velkoryse vyřešit jejich problémy. Snímek si to asi v nějaké míře uvědomuje, proto se z místní komunity snaží dělat aktivního činitele konfliktu, který si nenechá kálet na hlavu a formou stávek a protestů se vší silou rve. Je naznačeno (byť by to šlo lépe), že je součástí absurdity světa a že boj o reparace a zlepšení situace může být úspěšný, až když vyhořelý alkoholik přijede nafotit reportáž pro americká média.

Scénář ale není v představení místní komunity dost důsledný, aby nás začala zajímat nad rámec „situace, v níž se hrdina ocitl“. Film je přeplněný gesty úcty, respektu a zájmu, ale to je právě ono – jde o gesta. Nakonec vždy platí, že vše, co tu existuje, funguje jako prostředek hrdinovy cesty za sebenaplněním. Žádná jiná z postav nemá zdaleka tolik prostoru a tolik psychologické propracovanosti, aby si mohla nárokovat rovnocennost s protagonistou, což jen potvrzuje dojem, že je středem vesmíru.

Z toho by pořád šlo vybruslit. Stačilo by například, kdyby byl šok z přítomného neštěstí tak velký, že by zcela transformoval hrdinův náhled na svět. Kdyby se jednalo o úplného zhýralce, který musí tváří v tvář utrpení připustit něco, co doposud odmítal. Jenže Deppův Smith je sebedestruktivní alkoholik se silným morálním kompasem a bohatou zkušeností z válečné vřavy druhé světové války. Nerespektuje autority a má problémy s osobními vztahy, ale chápe, co je správné a jaká je jeho morální povinnost. Možnost jet do Japonska odhalit zákeřné zločiny nadnárodní organizace je pro něj tedy dokonalým nástrojem seberealizace, jenž skvěle pasuje jeho osobním limitům. Nejde o osobní zkoušku.

Sice platí, že musí prokázat své odhodlání tváří v tvář vyhrůžkám i skutečnému násilí, protože ho ale od počátku vnímáme jako tvrdohlavého rebela, není pro nás opravdovou otázkou, jestli uspěje. Sledujeme tedy scénu za scénou, kdy se stupňuje nátlak, a my ho zas a znovu vidíme vytrvat, což vskutku není zvlášť zajímavé a film brzy začne působit monotónně. V realitě šlo jistě o pár týdnů dobře odvedené zakázky, filmové drama by ale mělo objevit trochu podnětnější motiv.

Přitom to tak nemuselo být – skutečný Smith trávil v Japonsku čas po boku své přítelkyně a brzké manželky (svatba proběhla na místě právě během pořizování reportáže), měl tedy mnohem víc co ztratit. Tvůrci jsou ale tak fixovaní na představu cynického izolovaného alkoholika, že jejich Smith tráví svůj čas sám. Aileen není rámována jako jeho partnerka, ale nová kolegyně a potenciální odměna, pokud bude ve svém úkolu úspěšný a „zaslouží si ji“. Což přináší další kupu implicitních problémů.

Série fotografií mu tedy víc než cokoli dokazuje, že „na to pořád má“, což je velmi sobecké vítězství. Smith se sice musel naučit lépe pracovat s empatií k intimitě a individualitě lidí, než kolik jí musel prokazovat na válečném poli, i tady se ale dá mluvit spíš o zdokonalení postupů než o opravdu novém poznání. Celé jeho cestě tedy chybí emocionální dopad a smysl.

A co se týče Johnnyho Deppa… Uf! Film byl dokončený a uvedený dávno před mediálním cirkusem jeho soudního sporu s exmanželkou Amber Heard, ale jako by ho předjímal. Už v prvním dialogu Smith mluví o tom, jak „byl dobrý v době, kdy ještě záleželo na pravdě“, což o samotném Deppovi rádi opakují jeho příznivci. Skutečnost je však taková, že s výjimkou svého soudního procesu Depp nepředvedl slušný herecký výkon přes patnáct let a Minamata není zvlášť velkou výjimkou.

Tvář má nalíčenou, aby vypadal co nejvíc jako vousatý novinář (Smith byl ve skutečnosti mladší než dnešní Depp, vypadal ale o poznání sešleji), ale jeho mimika a gestikulace se nijak neposouvají od jeho každodenního projevu ve skutečném světě. Je to poněkud bizarní kombinace. Ztvárňuje přitom chronického alkoholika, jenž tráví většinu stopáže pod vlivem a stěžuje si na zašlou slávu, což by se dalo čekat, že zvládne „zahrát“. Přesto je celou dobu ve stejné unylé poloze a jeho výkon je naprosto strnulý.

Ze špatných hereckých výkonů není vždy na místě vinit herce, zvlášť zde problémy s hlavní postavou a jejím dramaticky nezajímavým vývojem pramení už ve scénáři. Depp tomu ale rozhodně nepomáhá. Jeho skalní fanoušci si do něj snad stále zvládnou projektovat výkony z jeho dřívějších, energičtějších filmů, zde ale zkrátka trousí věty jedním a tím samým tónem celé dvě hodiny. Jiné postavy tu na Deppa občas reagují, jako by měl mít stále neodolatelné charisma, ale my ho nevidíme.Nezbývá než doufat, že jeho plánovaný comeback bude hnaný novou energií, kterou do něj pumpují jeho příznivci. Minamata ji ještě neobsahuje.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal hlavu s podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.