Infarktová záchrana třinácti životů: pokud byste letos měli vidět jen jediný film, jednoznačně tenhle

Natáčet filmy podle skutečných události je nevděčná disciplína. Režisér je automaticky připravený o prvek překvapení, pokud se bavíme o vyústění. Jakmile známe konec příběhu, je obtížné se do něj emotivně vložit, respektive se bát o postavy. A nemusí se to týkat nutně jen děl podle skutečnosti. Zářným příkladem takové nevýhody je seriálový Obi-Wan Kenobi, který sice nabízí hned několik napínavých pasáží, ale s vědomím toho, jak je kánon série daný, je obtížné se výrazněji citově angažovat.

Jakmile máte coby vypravěč podobný handicap, kdy je publikum ve znalostech o krok před vámi, musíte být sakra šikovný krejčí, abyste diváky udrželi po celou dobu v nejistotě. A pokud se bavíme o nějaké „hrdinské akci“, současně se nesmíte utopit v patosu (jak se stalo u World Trade Center Olivera Stonea). Naštěstí pro nás se Třinácti životů ujal velezkušený Ron Howard, který snímky Apollo 13 a Rivalové dokázal, že umí i známé podat způsobem, kdy si musíme během sledování filmu okusovat nehty.

V případě záchrany chlapeckého fotbalového týmu nicméně před premiérou vyvstaly hned dvě obavy. V prvé řadě Howard obsadil do hlavních rolí záchranářů hollywoodské veterány Colina Farrella a Viggo Mortensena. Bylo proto otázkou, zda se příběh příliš nepodřídí jejich hvězdnému statusu na úkor samotné rekonstrukce. A pak také příliš důvěry nevyvolalo oznámení, že se snímek vyhne uvedení v kinech a poputuje rovnou na Prime Video.

Naštěstí šlo o zbytečné obavy. Howard se společně se scenáristou Williamem Nicholsonem (Everest) naprosto podřídil realitě. Třináct životů je sice hraný film, svým pojetím, kamerou i prací s postavami ale spíše připomíná dokumentární snímek. Až na pár drobných okamžiků jde o neskutečně pečlivě vystavěnou rekonstrukci, která mapuje celý incident.

Není to přitom z hlediska gradace nic vyloženě vděčného. Po úvodním zatopení jeskyně vesměs sledujeme jen to, jak se skupinka lidí snaží lokalizovat chlapce a neustále vstupuje a vystupuje z jeskyně. Howard ale fantasticky pracuje s prostředím i emocemi, takže chápeme nervozitu, vypětí, jak vysoké jsou sázky a doslova pociťujeme každý úzký záhyb jeskynního komplexu Tham Luang. Pro toho, kdo se cítí nesvůj ve stísněných prostorech, bude dobrá polovina filmu ztělesněnou noční můrou.

Přitom to není tak, že by Howard rezignoval na určité klasické filmařské postupy. Využívá jich ale rozumně. Po expozici například chlapce dobrou hodinu (celková stopáž snímku je 149 minut) nevidíme, aby byl podpořen pocit nejistoty, jaký záchranáři cítí. A jakmile se s nimi vydáme do komplexu, máme díky průhledné vodě přehled o všech zákeřných zákoutích, jakkoli ve skutečnosti kvůli bahnu potápěči pod vodou neviděli vůbec nic (pro publikum by ale takový přístup nebyl přínosný).

Jsou to drobné ústupky realitě, které neruší a slouží příběhu. Podobu samotné jeskynní kulisy je třeba samostatně vyzdvihnout, neboť byla kompletně postavená v obrovské budově o velikosti hangáru pro letadla s použitím dvojitých nádrží olympijských rozměrů a dlouhých úseků tunelů, které byly opravdu zaplavené vodou (s takovou se ani nechce věřit, že Třináct životů stálo „jen“ 55 milionů).

Velkou pochvalu si zaslouží i herci. Mortensen a Farrell skutečně mají největší prostor, má to ale své opodstatnění. Britští potápěči John Volanthen a Rick Stanton, které ztvárňují, sehráli během záchrany klíčovou roli. A oba je hrají civilně, bez snahy strhnout na sebe pozornost. Přestože je dobře známe, ani na moment se nevkrádá pocit, že nesledujeme práci dvou skutečných potápěčů. Svou roli v tom nepochybně sehrálo i to, že oba herci své party poctivě odehráli celé, včetně náročných podvodních pasáží, které od nich vyžadovaly prakticky neustálý trénink.

Příběhy podle skutečných událostí jsou sice limitované známým výsledkem, současně ale oslovují tím, že nám předkládají něco opravdového, hmatatelného. Třináct životů to zvládá na té úrovni, že jsem většinu času téměř nedýchal napětím (velkou v roli tom hraje i odvážné řešení, s nímž potápěči přišli). Podobně intenzivní rekonstrukce tu, myslím, nebyla od Letu číslo 93 Paula Greengrasse. A podobně jako ona i Třináct životů je prostých patosu, přestože k němu konec vybízí. Tohle je naprosto čistá a ničím nekalená oslava vůle a hrdinství. A horký kandidát na nejlepší film roku

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.