Šílené jezdce apokalypsy vystřídal džin v lahvi. Režisérský vizionář je ve své novince za pohádkového mudrce

George Miller je v současné filmové branži žhavé jméno. Ačkoli mu táhne na osmdesát a prvního Šíleného Maxe s Melem Gibsonem natočil před třiačtyřiceti lety, v minulé dekádě našel zlomový tvůrčí impulz. Po letech odkladů a výroby rodinných snímků jako Babe – galantní prasátko nebo Happy Feet natočil velkolepý spin-off Šíleného Maxe s podtitulem Zběsilá cesta. Dynamický spektákl s nejlepší akcí tohoto století získal deset oscarových nominací a stal se kritickou i diváckou senzací.

Miller už sice pracuje na prequelu Zběsilé cesty s názvem Furiosa, ale stihl dokončit také svůj další projekt, který vznikal takříkajíc mimo radar a zatím ani nemá českého distributora – v červenci bude uvedený jen v trojici pražských kin (13. 7. od 18 hodin v kině Aero, 16. 7. v 15:30 ve Světozoru a 15. 7. od 20:30 v kině Přítomnost) a 17.7. od 18:00 ještě v brněnském univerzitním kině Scala.

Tři tisíce let touhy navazují spíše na režisérovu rodinnou etapu nežli na strhující automobilové honičky. Vypráví pohádkový příběh o úspěšné a osamělé spisovatelce (Tilda Swinton), která v istanbulském obchůdku koupí starožitnou nádobu, v níž přebývá prastarý a nesmrtelný džin (Idris Elba).

Jak už víme sami z všemožných pohádek, v nichž džina mnohdy nahrazuje zlatá rybka, dotyčná osoba má nárok na tři přání. Dokud je džin svému pánovi či paní nesplní, je odsouzený k nekonečnému bloumání vlastním vědomím a vzpomínkami a lapený v nuzné existenci bez životního cíle. Z tohoto osudu vytváří Miller hlavní motiv své časově vrstevnaté podívané, která se odvíjí převážně od dialogů dvou ústředních postav, ale zavádí nás i hluboko do minulosti, do džinových vzpomínek na své předchozí majitele v orientálních královstvích.

Už v úvodu jsme slovy Tildy Swinton, která děj rovněž retrospektivně vypráví, upozorněni, že fantaskní události budou záměrně líčeny jako pohádka. Miller nás tedy nezatěžuje souvislostmi a psychologií hrdinů, kteří jsou jasně definovaní, a nechává příběh volně plynout. A to doslova, za využití vynalézavých přechodů mezi scénami na úrovni obrazu (záběr na podvozek přistávajícího letadla následuje záběr na kolečka jedoucího zavazadlového vozíku) i zvuku (úlevné vydechnutí hrdinky se prolne se smíchem a potleskem publika v sále). Je vidět, že Miller svému médiu a jeho střihovým možnostem rozumí a zachází s nimi hravě jako málokdo.

A totéž platí o návratech v čase, motivovaných vyprávěním samotného džina. Slavný tvůrce zúročuje štědrý rozpočet, byť občas zapojuje trochu toporné efekty odpovídající spíše dětské představivosti nežli neviditelnému propojení fantazie s realitou. Exkurze do dávné minulosti jsou audiovizuálně stimulující a působivé. Kamera, s níž stejně jako ve Zběsilé cestě operoval John Seale, hladce a vynalézavě rozebírá převážně exteriérové prostory a spoluvytváří příjemný vzletný rytmus, jemuž sedí i humorné vložky. Ať už jde o vtipné dialogy nebo o zakomponování nečekaných (často mytologických) motivů, které proměňují svět filmu v alternativní verzi naší historie – takovou, jakou bychom si představovali z Pohádek tisíce a jedné noci nebo od bratří Grimmů.

Film není temný ani cynický, ale občas cílí víc na dospělé publikum. Místy humorem, když zobrazuje harém otylého prince plný konkubín přinejmenším kyprých tvarů. Ty vidíme v celé jejich kráse a jedna z nich objeví dlouho ztracenou nádobu s džinem poté, co uklouzne a její nadměrné pozadí rozdrtí koupelnovou dlaždici, pod níž se lahev ukrývala. Většinou ale hlavně svými myšlenkami o lidském pokolení, které chce uspokojit své prchavé touhy a jehož přání nakonec způsobují jen bolest jak lidstvu (a hlavně těm osobám, co si mohou něco přát), tak i džinovi.

Pohádkový charakter Idrise Elby si ponechává roztomilou roztržitost, když po probuzení v současnosti nezná televizi ani jiné moderní vymoženosti, ale jinak je dějinným zrcadlem pro lidi, kteří se nemění a u nichž přitom stále hledá vlastní štěstí. Jde o tragického hrdinu, jenž také touží po lásce a podstupuje kvůli tomu rizika, která jej na stovky i tisíce let uvrhají do trýznivého osamění.

Ač nesou známky epické podívané, v níž hudba od Junkie XL nahání husinu a některé záběry jsou okamžitě hodné vašeho spořiče obrazovky, Tři tisíce let touhy jsou v jádru a nakonec i na povrchu romantickým příběhem o lásce, pro niž musel protagonista překlenout celá staletí. Dvě třetiny stopáže se krásně sledují a těšíme se na každou další scénu, ovšem postupně se přece jen projeví absolutní čitelnost a také repetitivnost děje. V čase se vracíme v pravidelných intervalech a Millerovi to dlouho tak snadno prochází také proto, že každý další příběh z minulosti trochu víc odkrývá džinovu osobnost, která se ohýbá pod pavučinou lidských lží, intrik a marnivosti.

Poslední část se ustálí v přítomnosti a oproti dosavadnímu vývoji je náhle statická a přespříliš melodramatická, což v obyčejných reáliích nepůsobí tak přirozeně. Film ztratí lehkost a Miller se stane stejným pohádkovým mudrcem, jakým byl coby scenárista Babe. Vše do sebe zaklapne s trochu křečovitou doslovností a dojem něčeho ojedinělého po audiovizuální stránce přejde do poněkud bezvýrazné romance, kdy se začneme i trochu nudit.

Přesto se ale jedná o snímek s jasným otiskem sebevědomého vizionáře, který má renomé i prostředky k tomu, aby i notoricky známé a v jádru dětské příběhy podával s okázalou hravostí a elánem srovnatelným s o polovinu mladšími filmaři. A takových fantaskních filmů, které navíc nespadají pod absolutně korektní Disneyho studio, si přece musíme vážit.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.