Thor počtvrté už nepřipomíná ani vlastní parodii, ale cosplay sraz

Podruhé jej režíruje 46letý Novozélanďan Taika Waititi, který ve třetím díle radikálně změnil dosavadní tón série. Thor samotný byl vždycky namistrovaný vtipálek, ale tón filmů, v nichž působil, se vždy snažil o aristokratické drama shakespearovských rozměrů. Náročné vztahy mezi otcem a syny, dvorské intriky, nebezpeční vladaři a nájezdníci z jiných království, utajená sestra, loajalita, zrada, velké sály, fanfáry a kladiva. Třetí díl s podtitulem Ragnarok se plně oddal nostalgii po 80. letech a posunul se k sebeparodii. U čtvrtého pak už vzniká dojem, že jde spíš o cosplay sraz lidí, co si s nadšením hrají na Thora a spol.

Když se vikinský Asgard proměnil po šťastné porážce Thanose v turistické místo, muselo dojít i k tomu, že se ze všech rekvizit staly nejen atrakce, ale i atrapy. A tak rozbité kladivo Mjolnir leží pod skleněným poklopem jako muzeální exponát, v divadelním představení hraje Lokiho velmi toporně Matt Damon a Thora zas Luke Hemsworth, bratr Chrise Hemswortha, a Helu ztvárňuje komička Melissa McCarthy, která se sotva vejde do kostýmu. Ano, takto totálně zcizující scénku, která připomíná spíš skeč ze Saturday Night Live, film skutečně obsahuje jako plnohodnotnou součást děje, nikoli jen jako komickou odbočku. Lidem nevadí znovu a znovu opakovaná hra na Thora, hlavně, že se to děje ve správných kulisách.

Film začíná vyloženě tím, že kamenný Korg rekapituluje v jeskyni u ohýnku Thorův příběh v posledních třech filmech a podává to stejným tónem, jakým se děti baví o tom, co viděly o víkendu na Disney+. Nebo jak si Jan Rejžek vypráví s Vladimírem Justem v Katovně o Chucku Norrisovi. Thor (teď již ten původní, Chris Hemsworth) tu hází vandammovské roznožky, jimiž rozkopne mimozemšťanský laserový tank za zvuků písně Guns´n´Roses a lokny mu u toho vlají jako v reklamě na L´Oreal. Taika Waititi tak vlastně pokračuje v dětsky posunutém vnímání světa, jaké prezentoval v oscarovém Králíčkovi Jojo, kde si malý naivní nacista představuje, že Hitler je jeho nejlepší kamarád. Je to absolutní přiznání, že vyprávění nechápe jako „velkou formu“, ale chlapecky přehnané líčení s očima navrch hlavy.

Co jiného s Thorem totiž dělat? Má mu sice být plus minus 1500 let, ale nikdy se mu nepodařilo dospět, protože mu všechno prochází v pubertálně zastydlé formě. U filmů s Thorem víc než u jakéhokoli jiného hrdiny víme, že vše zvládne levou zadní a že mu vlastně nehrozí žádné nebezpečí, jen dočasná potupa. Tentokrát ale Waititi přichází s padouchem, který má být „zabijákem bohů“, protože vlastní pradávný černý meč, jehož rány božstvo nerozchodí. Hraje ho Christian Bale, který nepochybně v přípravě na roli zabil pár bohů a obětoval svou dceru, shodil hodně tuku, ale nabudoval i nějakou muskulaturu, takže působí jako fitness verze strýčka Festera z Addamsovy rodiny. Jen by mohl používat mezizubní kartáček, aby mu z dásní neteklo tolik krve v barvě ropy.

Tato linka by mohla zcela ulítlý film kotvit více v dramatu, ale ještě víc se o to snaží zápletka s Thorovou exmilou, vědkyní Jane Foster, která umírá na rakovinu a vikinská magie z ní udělá Thořici, tedy Mighty Thor. Pokud celá série podněcuje nějakou zvláštní fantazii, pak jde o touhu divaček-intelektuálek mít vztah s hezkým, fyzicky vyvinutým buranem. Nikoli nebezpečným zvířetem, ale hulákající a říhající „krysou z posilovny“, která se jejich vlivem zkultivuje, naučí se smažit palačinky k snídani a večer se společně koukat na Disney+.

Hemsworth ztělesňuje to, čemu se s dnešním odstupem od akčních filmů 80. let říká ošklivě „toxická maskulinita“, spojená s agresivitou, předváděním se, chvástáním, hlučností, sebestředností a tak dále a podobně. Thor mužům splňuje nakrátko vidět někoho takového na plátně, jako by vystoupil z airbrushového obalu nějaké metalové desky, kde se hrají dlouhá kytarová sóla, ale přitom během pár sekund víme, že to už nemůžeme brát vážně a oddávat se této fantazii naplno.

Celá série vypovídá o tom, že přehnané sebevědomí skrývá úzkost – neschopnost Thora vyrovnat se s opakovanou smrtí bratra Lokiho nebo tím, že se s ním rozešla partnerka, když zjistila, že se tolik nemění. Ve chvíli, kdy jsou si ale svou božskou silou a nadýchaností blond loken náhle podobní, stará láska obživne. Proto taky podtitul Láska jako hrom.

Film se poměrně mechanicky posunuje z místa na místo. Temnězubý padouch Gorr unese děti z Asgardu na podivnou černobílou mikroplanetku a Thor, Mighty Thor a královna Valkyrie se tam chtějí vydat, ale mezitím se musí stavit na sněm ostatních bohů. Zde následuje epizodka s Diem, jehož Russell Crowe hraje spíš jako Zdeňka Trošku. Ze samotných trailerů vás to nenapadne, ale Crowe má v delších scénách kromě typických piknických tvarů, kučeravých kadeří a hustého plnovousu i stejnou dikci a manýrismus jako náš nejzasloužilejší režisér venkovských komedií. Pak jsme na černobílé planetce, kde je vše černobílé, což je jeden z mála originálních stylistických nápadů snímku, který jinak schválně září pouťovými barvičkami.

A někde od půli snímku to je jasné – sledujeme přerod vlka samotáře v „daddy material“, starostlivého tátu, který pro děti není jenom vzorem, ale i oporou. Nejenže jim vypráví, nejenže je chlácholí, ale i povzbuzuje a nakonec jim naslouchá. Thor čtyřka je o citové výchově mužského pařezu ve vícerozměrnou lidskou bytost. Sama láska k ženě nestačí, samy vydobyté ostruhy z bitev také ne, musí přijít ještě něco víc. Zároveň je jasné, že film se tím přesouvá z prostoru retro zábavy pro taťky a puberťáky i k zábavě pro děti na prvním stupni základní školy. Neboť i ony tu mohou bojovat a být nabité blesky. Děti jsou původně jen posluchači historek a postupně se stávají aktéry. Je to vlastně tak trochu Policajt ze školky, ale v kosmíru pro 21. století.

O potenciálním mateřství ani rozvíjení tématu ženské síly to ale moc není. Natalie Portman není svou mocí nadána od počátku, ale vypůjčuje si ji od magického artefaktu, který si životní energii bere zase zpět – jako by nám to cosi říkalo o tom, jak vznikají filmy s akčními hrdinkami; moc mají jen dočasně a uměle propůjčenou magií fikce.

Thor čtyřka věnuje tolik místa krátkodechým vtípkům, až v něm poněkud nefunguje drama. Akční scény jsou působivé, ale dělané pro rychlý wow efekt, než že bychom si mohli akci déle užívat. Na planetě Zemi navíc žádnou zásadní krizi není cítit a většině bohům nehrozí také nic. Vlastně je to dost komorní mise tří klaďasů proti jednomu záporákovi, který si za celý film jen jednou kousne do melounu, jinak nedělá nic jiného, než že se padoušsky tváří a čeká. Nejvíc pozornosti poutá většinu času fysis Chrise Chemswortha, u níž je zjevné, že musela být příprava na natáčení náročnější na játra a ledviny než minule.

Generovat další díly ve stejném duchu by jistě šlo a na pátý je zaděláno už ve dvou sekvencích u závěrečných titulků. Víc už by jich ale – ani ne tak Hemsworthova játra – naše srdce nemusela snést.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.