Nejšílenější herec ztvárňuje sám sebe a žehrá na nedostatek nových příležitostí. Na rozdíl od Top Gunu jde o vtipnou parodii

Pokud máte příbuzenstvo, charisma a nadání jako Nicolas Cage, nic se přece nemůže pokazit. Pro Cage, synovce slavného režiséra Francise Forda Coppoly a možná největší hereckou hvězdu devadesátých let, to ale ve filmu The Unbearable Weight of Massive Talentpřestává platit. Držitel Oscara za Leaving Las Vegas je v alternativním světě filmu přežitou akční ikonou, která v osmapadesáti letech bere jednu roli za druhou. A mnoho fanoušků a fanynek mu vyčítá, že tyto úlohy neodpovídají jeho dřívějšímu renomé a talentu. Sám se pokouší o návrat na výsluní a touží účinkovat ve filmu Quentina Tarantina, ovšem ven z finanční tísně nakonec vede jiná cesta – přijímá milion dolarů za to, že se objeví na večírku svého obdivovatele, španělského zbohatlíka Javiho (Pedro Pascal).

Režisér a scenárista Tom Gormican, který natočil komedii (Ne)zadaní se Zacem Efronem, učinil Nicolasi Cageovi nabídku, jakou nemohl odmítnout. A kterou zřejmě žádný herec před ním neobdržel. Hrdina Skály a Tváří v tvář se v poslední dekádě potácel druhořadými projekty, splácel dluhy a formoval si novou image internetového fenoménu, v čemž mu pomáhaly jeho šílené výkony ve filmech jako Rituál, Mandy – Kult pomsty nebo Mamka a taťka. Nick Cage je jen jeden, je to originál, jehož mnozí neberou vážně, ale zaručeně mu nemohou odepřít osobní kouzlo a nenapodobitelný obraz upřímné žoviálnosti. A velmi podobně je na tom také The Unbearable Weight of Massive Talent.

Fandové Nicolase Cage ani nemohli dostat lepší dárek. Nejenže jejich oblíbenec nesleze sto minut z plátna a je sám sebou, navíc s chutí omílá některé legendární hlášky a nabízí reflexi své kariéry, která se podle mnohých ocitla na mrtvém bodě. „Ne že bych někam zmizel,“ opakovaně reaguje na jakoukoli zmínku o chystaném comebacku. A má pravdu – v posledních letech sice nevystupoval ve výdělečných kinohitech a stále se jen mluví o pokračování jeho klasik jako Tváří v tvář nebo Lovci pokladů, ale nelze se zbavit pocitu, že Nicka Cage je všude plno.

A tento dojem je po projekci The Unbearable Weight of Massive Talent dvojnásobný. Cage nemá ideální vztahy s šestnáctiletou dcerou, již ztvárňuje dcera herečky Kate Beckinsale Lily Mo Sheen, a nedostává svou vysněnou roli. Načas tedy opouští město, které se k němu obrátilo zády, a na Mallorce se setkává s nadšeným Javim. Ten je největším fanouškem Nicka Cage na planetě a rychle si padnou do noty. Ovšem má to zádrhel – Javi stojí v čele nebezpečného kartelu a má na svědomí únos prezidentovy dcery, Cage proto musí vzít věci do vlastních rukou a za pomoci CIA unesenou dívku vypátrat.

Z filmu o fiktivní, byť velice povědomé verzi Nicolase Cage se tedy stává nový hrdinský příběh s Nickem Cagem, který má jednu zásadní doménu – jeho koncept přímo vyžaduje, aby byl legendární protagonista utržený ze řetězu a nebral se vážně. Když začíná tajně získávat informace pro CIA, je neskrývaně nadšený a práci špióna přirovnává ke svému herectví, které podle něj spočívá v infiltraci do cizí kůže. Když sledují Paddingtona 2, jehož Javi považuje za jeden ze tří nejlepších filmů všech dob, Cage u něj dojetím pláče.

Paddington 2 má shodou okolností rekordní hodnocení 99 % na kritickém agregátu Rotten Tomatoes, kde Cageovy filmy z poslední dekády většinou paběrkují a pohybují se kolem 20 procent. I v tomto ohledu je tedy The Unbearable Weight of Massive Talent, který má na stejné stránce momentálně 87 %, velice sebeuvědomělý. A takový zůstává až do konce, kdy Cage bere do ruky zbraně a proměňuje se v hrdinu, na něhož už všichni kolem jen vzpomínají.

V jádru je přitom snímek rodinnou komedií s hlavním protagonistou, jemuž image filmové hvězdy, která k němu otevřeně promlouvá v podobě mladšího a ještě uječenějšího Nicka Cage, znemožňuje chápat čistě lidské potřeby, například jeho dcery. Cage je konzervovaný v portrétu, jaký si namaloval svými rolemi a který orámovala fanouškovská popkultura. A mnohem více než rodinná disharmonie jej trápí nedostatek hereckých příležitostí, čímž se kreslí paralely k aktuálně trendujícímu pokračování Top Gunu. Maverick Toma Cruise v něm rovněž bojuje s předsudky a vzlétá do boje navzdory tomu, že by měl být dávno na odpis a sedět za kancelářským stolem.

Stejně jako Cruise také Nicolas Cage se nehodlá vzdát. A když už nemůže publikum ohromit akčními spektákly, tak ho bude alespoň bavit tím, co umí nejlépe – bude sám sebou. The Unbearable Weight of Massive Talent je v tomto ohledu unikátní sebereflexí, která ale nestrhne tak jako seriózně pojatá a technicky propracovaná dvojka Top Gunu. Zde se nerozvíjí žádný originální děj, pouze se ve velkém paroduje, popřípadě se odkazuje ke starším filmům či poukazuje na klišé, které je v nich obsažené.

Zábavné je to především díky Cageovi, jenž se pochopitelně ždíme na sto procent, a Pascalovi, jemuž přirozená komediální poloha svědčí jako málokomu. Zamýšlený osobní přesah a vývoj rodinné linie ustupují nekonečné adoraci a mytizování Nicka Cage, jehož zdejší verze se vlastně nijak nepoučí a nakonec jen natočí film, který publikum miluje.

V závěru jsem si připadal jako u epizody Simpsonových, v níž Homer pomáhal Melu Gibsonovi vrátit se ke kořenům s krvavou akční jízdou. Zde je vyznění dost podobné, a byť nechybí řada dobrých nápadů a vtipů, postupně už se jen opakuje tentýž humor. Který navíc nemůžete docenit, pokud je vám Cage nesympatický a jeho mediální obraz ukradený.

The Unbearable Weight of Massive Talent ostatně nezaujme jako akční komedie (nebo spíše parodie), neboť její záměry prohlédneme moc rychle a špionážní či rodinné zvraty jen stupňují bizarnost. Film spíše vyniká jako osobní artefakt a zpověď ojedinělé hollywoodské hvězdy, která si je svých přešlapů dobře vědoma, ale před armádou fanoušků i před chamtivými studii si musí udržet svou tvář. Nicolas Cage je výborný, snad každý by s ním chtěl na večírku pokecat o oblíbených filmech či jeho rolích. A že by se z toho vyklubala další akční naháněná plná vtipně vykřičených hrdinských frází, to už je součást Cageovy nesmrtelné přirozenosti.