Anime jako ze škatulky. Na Bubble se krásně kouká i přes mnohá přežitá klišé

V Bubble sledujeme svět, v němž jednoho dne začaly z nebe padat, ehm, bubliny. Ty okolo sebe warpují gravitaci a způsobily dost velkou kalamitu, takže to není tak legrační, jak to zní. Hrdinové nyní žijí v postapokalyptických troskách, rvou se o jídlo a smutní. Většina z bublin se sice časem vypařila, v Japonsku ale zůstávají dál a život zde je nejtěžší.

A dá rozum, že když je Japonsko zasypáno magickými bublinami, které způsobily konec světa, vymyslí bizarní nebezpečný sport založený na parkouru, jímž si mladí vybíjejí frustraci a údajně tím zabraňují ostřejším násilným konfliktům. Je to samozřejmě trochu pitomá premisa, ale zpracována je ve vší vážnosti. Pomáhá pevná animátorská ruka studia Wit i hudba Hirojukiho Sawana, které vedou k dostatečné intenzitě zániku. Bubble není v žádném ohledu stylisticky objevný film, rozhodně je ale krásný na pohled a na poslech. Ačkoliv nepřekvapí, v zobrazených scénách se dá krásně ztrácet a zasnívat.

I příběh jde cestou ozkoušených motivů. Sledujeme Hibikiho, mladíka pronásledovaného vnitřními démony a mistra onoho fiktivního sportu, jak se dostane do životu nebezpečné situace. Před utopením ho zachrání tajemná dívka obdařená nadpřirozenými schopnostmi, která se zdánlivě zhmotní odnikud. Vytáhne ho z vody a od té chvíle na něm zcela ulpí – neudělá bez něj ani krok, poslouchá ho na slovo a cítí k němu (zprvu) platonicky dětskou lásku. Hibikimu nezbývá, než se pokusit přijít na to, odkud „Uta“ přišla, proč tu je a jestli je náhoda, že si jako střed svého světa vybrala právě jeho.

Bubble obsahuje hodně prvků japonské popkultury. Sociální konflikty se tu manifestují ve formě fantaskního sportu. Hlavní společenská odpovědnost padá na hlavy velmi mladých lidí, kteří jsou nadaní nadpřirozeným talentem a rolí zachránců světa se chápou ne kvůli egu, ale z čiré nutnosti.

Tyto motivy jsou důsledkem reflexe poválečného Japonska, které přestalo existovat jako světová velmoc a jehož dřívější militaristická rétorika přestala být uplatnitelná. Japonsko přišlo o svou národní identitu, což ovlivňuje podobu jeho popkultury dodnes. Popsaný fenomén by byl ale stěží tak intenzivní po tolika desetiletích, kdyby se nevyplatil. Svou roli hraje to, že se v podobných příbězích dají generovat atraktivní akční podívané pro mladé lidi. Japonsko našlo způsob, jak si léčit národní mindráky způsobem, na který se skvěle vybírá vstupné.

Tragický heroismus, romantické strádání, nejistota a pochybovačnost o vlastních schopnostech – to vše jsou univerzální emoce young adults všude na světě. Bubble jde této univerzalitě naproti a sleduje vztah hlavního protagonisty a nadpřirozené dívky především v rovině základních emocí a fantazií.

Uta má podobnou roli, jakou zaujímá například postava Milly Jovovich v Pátém elementu – je ženou z jiného světa, která je na jednu stranu abnormálně schopná, fyzicky silná a dokonce obdařená nadpozemskou mocí, na druhou je ale bezbranná, dětsky bezelstná a zcela nepřipravená na pohyb v reálném světě. V důsledku zůstává po celou dobu odkázaná na pomoc Hibikiho, který jí dělá průvodce a drží nad ní ochrannou ruku.

Tato dynamika, v japonském anime celkem běžná, se nejednou setkala s negativní kritikou. Máme před sebou bytost/ženu, která se chová jako dítě, a v důsledku principů animace jako dítě i vypadá, přitom je s ní zjevně manipulováno jako s objektem touhy. Je velmi krásná, ale svou krásu si neuvědomuje – neumí ji ani skrývat, ani ji využít ve svůj prospěch. Vůči hlavnímu protagonistovi zaujímá dokonale submisivní roli, je zcela odevzdaná jeho vůli ve všech ohledech. Existuje stranou společenských struktur, nezná sexuální ani mocenskou dynamiku mužského a ženského stavu a nezbývá jí tedy nic jiného než přijmout vše tak, jak to hrdina definuje.

V Bubble, stejně jako ve zmíněném Pátém elementu, je příběh samozřejmě sepsaný tak, aby byl v konkrétních činech postav zcela neproblematický – hrdina svého postavení nikdy nezneužije a víme, že jde o správného chlapa, od nějž se zákeřnosti nemusíme obávat. Chvílemi, hlavně zpočátku, je náhlou zodpovědností dokonce otrávený a snaží se jí zbavit. To ale nic nemění na principu nabídnuté fantazie, která je zneužití zcela otevřená. Máme tu ve své moci ženu silnou, ale přitom slabou; dospělou, ale přitom dětskou; a nádhernou, ale přitom zcela nevinnou. Nikdy ji nezneužijeme, ale kdybychom chtěli, nic by nám v tom nebránilo. Tato poměrně specifická fantazie, které videoesejista Jonathan McIntosh říká „born sexy yesterday“, tedy „narozená včera a sexy“, je velmi běžná nejen v Japonsku.

Bubble nikdy nepřekročí hranice oplzlosti. Uta a Hibiki také nejsou zcela izolovaní od světa. Běžnou součástí tohoto motivu je, že žena je s mužem uvězněná uprostřed nepřátelského prostředí a nemá se na koho jiného obrátit. Zde se ale dvojice častěji pohybuje mezi členy přátelské skupiny a Uta může intereagovat a rozvíjet svou osobnost alespoň částečně stranou Hibikiho. Ten tedy nedrží úplný monopol na její vnímání světa, ačkoliv není pochyb, že by mu Uta toto privilegium bez váhání poskytla.

Jiná ženská postava například Utě předčítá Malou mořskou vílu. Příběh o mořské bytosti, která pro svou lásku k princi obětuje hlas a rovněž je vržená mezi cizince. Dívka se v tomto příběhu najde a během času se k němu opakovaně vrací. Zdálo by se, že si proto tvůrci tuto problematičnost uvědomují a chtějí příběh zpracovat „správně“. Podle závěru filmu se však zdá, že oběť víly je vnímána jako krásně romantická, přičemž zcela zmizel aspekt neopětované lásky a princova odmítnutí. Cynik by nabídl vysvětlení, že tvůrci se spoléhají na odkaz k západnímu kánonu hlavně proto, aby mohli říct: „Vidíte? Je to hluboké lidské téma řešené v klasikách všude po světě, nejenom náš fetiš!“

Stejně tak se snaží dát jasně najevo, že Uta má pozitivní vliv na Hibikiho a učí ho „rozeznat krásu života“. Tím se ale zase přesouvají do pozice dalšího velkého klišé „manic pixie dream girl“, tedy výstřední ženské postavy bez vlastního vnitřku, která existuje jen proto, aby sloužila jako prostředek hrdinova sebepoznání.

Je jistě pozitivní, že se tvůrci alespoň pokoušejí tento příběh odvyprávět komplexněji než v minulosti. Otázkou přesto zůstává, proč se ho vlastně nedokážou vzdát – proč je vůbec třeba hledat způsob, jak ho vhodně odvyprávět, když přitom nejde o něco, co by vyprávěno být „muselo“. Načrtnutá dynamika přece nereflektuje žádný skutečný vztah, tato absolutní submise dokonalé ženy není příliš aplikovatelná na naši životní zkušenost. Navíc, na rozdíl od Malé mořské víly, kde je na situaci nahlíženo z úhlu pohledu hlavní hrdinky, zde vše zakoušíme perspektivou „prince“, který prostě zažívá svůj splněný sen.

Bubble rozhodně není největším viníkem. Na filmu je zajímavé právě to, že se pere s tím, jestli bude onu fantazii dekonstruovat, nebo jí sám propadne. Nakonec asi platí spíš to druhé. Díky poctivému technickému zpracování a mnoha emocionálně vypjatým okamžikům ale nejde o úplné selhání.