Komedie V bublině zesměšňuje natáčení filmů v době pandemie. Nechybí slavní herci ani fekální humor

Jednou z možností, jak se vypořádat s výrobou filmů v období přísných protipandemických opatření, je natočit otevřenou parodii na výrobu filmu v daných podmínkách. To si alespoň řekl uznávaný režisér, scenárista a producent Judd Apatow, jenž má věrnou fanouškovskou základnu díky komediím jako 40 let panic, Komici nebo Zbouchnutá. Jeho novinka V bublině, která se minulý pátek objevila na Netflixu, uzavírá fiktivní štáb do jediného ubytovacího a současně i produkčního resortu, kde probíhá natáčení už šestého dílu akční série Cliff Beasts.

Arogantní producent, nad nímž stojí ještě namyšlenější producentka, která se zodpovídá nesmlouvavému šéfovi, dohlížejí na herce v průběhu povinné dvoutýdenní karantény a musí jim pochlebovat i během natáčení, které kvůli covidu připomíná spíše vězeňské galeje. Herci a herečky, kteří už tak žijí ve vlastní mediální či „tiktokové“ bublině, snáší pracovní karanténu těžce. Navrch se potýkají nejen jeden s druhým, ale rovněž s odříznutím od sexuálních aktivit či s diktátorskou produkcí. A jakkoli to zní jako vhodný námět pro aktuální filmovou satiru, Apatow tentokráte obstaral uhozenou a nevtipnou jednohubku, která je ještě hloupější než většina reálných aspektů, do nichž se snaží strefovat.

„Nemám rád filmy. Jsou tak dlouhé,“ postěžuje si přes video syn dvou přítomných herců (David Duchovny a Leslie Mann), jenž o své rozhádané rodiče dávno ztratil zájem. A ačkoli Judd Apatow tuto narážku bezpochyby zamýšlel jako jeden z upřímných vtípků na adresu dnešní mainstreamové tvorby (nevyjímaje Netflix), v níž se filmy pod sto dvacet minut už skoro neberou vážně, dvouhodinové trápení V bublině jej samo usvědčuje z přetvářky.

Ne tedy, že by tento sebeuvědomělý film ze zákulisí filmové produkce dělal všechno špatně. Bezprecedentní pandemická situace, kdy Hollywood poprvé ve své historii stopnul výrobu, popřípadě v ní pokračoval pod obrovským tlakem investorů a za striktních bezpečnostních podmínek, si o odlehčený pohled říkala. „Natáčíme už jen my a Tom Cruise!“ haleká jedna z postav, vyčerpaná dlouhodobým pobytem a opakujícími se karanténami, a naráží na reálnou produkci nových dílů Mission: Impossible. Ty kvůli koronaviru vznikají už několik let a na internetu jeden čas trendovala audionahrávka zachycující Toma Cruise, jak od plic nadává členům štábu nerespektujícím ochranná opatření.

Tato hektičnost a organizační chaos jsou tím, co chce Apatow svým filmem primárně znázornit. Od začátku tak ale činí cestou absolutní parodie, v níž se herci musí chovat jako karikaturní idioti, a vše se zveličuje takovou měrou, že název Scary Movie 6 by nebyl až tak od věci. Natáčení bijáku za 100 milionů dolarů, jímž Cliff Beasts podle vyjádření jedné z postav jsou, samozřejmě doprovází nepředstavitelná dávka stresu a zodpovědnosti. Jenže to se dozvíme leda z videohovoru, jenž vede přítomný producent Gavin (Peter Serafinowicz) s hlavou studia (Kate McKinnon). Ta mu sice nejprve děkuje, že jako jediný v těžké době natáčí, ale následně mu hrozí smrtí, pokud investici studia nedotáhne do úspěšného konce.

Jinak sledujeme partičku sebestředných herců, kteří stále hůř snášejí odloučení od sexu či marihuany a pokoušejí se uprchnout. V tom jim však zabraňuje například ostřelovač a jeden ze smělých pokusů končí krvavým cákancem a ustřelenou dlaní. Což vypadá stejně absurdně, jak to nyní zní. Zatímco Tropická bouře, která vyprávěla o domnělém natáčení akčního filmu uprostřed skutečného ozbrojeného konfliktu, podávala scény explicitního násilí přeci jen promyšleněji a v návaznosti na žánr, zde se brutalita užívá náhodně a prostě se jí máme smát.

Vtipy a kulturní narážky jsou ostatně rozházené bez ladu a skladu a jen málokteré se zcela neminou účinkem. Samotná série Cliff Beasts odkazuje na Jurský svět, ovšem úvodní rekapitulace pěti dosavadních dílů jen vykrádá již zmíněnou Tropickou bouři, navíc za ní zaostává. A to platí i pro aktéry, kteří záměrně působí hloupě, ale zdaleka nejsou tak výrazní jako ve filmu Bena Stillera. Karen Gillan se snaží, ale v úloze herečky, která se na scéně pomočí a nechápe rozdíl mezi Izraelci a Palestinci, toho moc neuhraje. David Duchovny sice moc nestárne, ale časy vkusně humorné Evoluce už jsou dávno pryč, a mezi dalšími nudnými charaktery zaujme už jen Pedro Pascal, jenž jako jediný vždy vykouzlí na tváři úsměv a na jehož účinkování v The Unbearable Weight of Massive Talent s Nicolasem Cagem se už moc těším.

Apatow se občas strefí do černého. Vtipné jsou například situace, kdy tvůrci musí řešit odchod jednoho z herců zabitím jeho postavy, což je samozřejmě nelogické a přitažené za vlasy. A zastoupení absentující herečky „CGI“ náhradnicí v zelené kukli určitě vystihuje nešvary digitálních produkcí, a to podobně jako potřeba natočit za každou cenu další pokračování nesmyslné akční série.

Jenže takových povedených narážek je ve filmu jako šafránu, drtivě převládají laciné až fekální vtipy. Jedna postava například zvrací přímo na obličej druhé, která před okamžikem omdlela. Dvojice toužící po sexu se pro změnu škádlí řečmi o tom, že si „vymění své bubliny“. Sofistikovaná dějová skladba a inteligentní humor, které zdobily třeba vynikající film o filmu Tristram Shandy, zde nahrazuje prvoplánovost a snaha o zalíbení současné generaci, která také „trpěla“ karanténami a musela se zabavit nahráváním videí na TikTok.

V bublině je svým způsobem stejně mdlý a nezáživný snímek, který vzešel v reakci na aktuální společenský stav, jako loňský Lockdown s Anne Hathaway. Jen s tím rozdílem, že Apatow alespoň nechce znít realisticky a nastavuje zrcadlo filmovému průmyslu, což přináší i několik snesitelných fórů. V součtu si však odneseme leda rozpaky nad tím, v jaké poloze jsme to tolik schopných herců zase viděli.

Časy, kdy bláznivé parodie jako Žhavé výstřely zaručovaly lavinu vtipných odkazů a současně promyšleně shazovaly určitý žánr a témata, se už bohužel nevrátí. A Judd Apatow by se měl urychleně vrátit k menším a lidštějším komediálním produkcím, které nevyhazují peníze za digitální příšery a nesnaží se mermomocí ukázat, jak jsou pronikavě satirické a stylové.