Nejlepší nejmenší herec ztvárňuje ikonického hrdinu Cyrana, jenž ženy okouzlí vytříbeným slovníkem

Cyrana, který tento čtvrtek vstoupil také do tuzemských kin, natočil renomovaný britský režisér Joe Wright. Ten se proslavil především adaptacemi literárních klasik jako Pýcha a předsudek či Anna Karenina a v historických reáliích se cítí jako ryba ve vodě. Nyní si vzal na paškál veršované drama Cyrano z Bergeracu, které napsal Edmond Rostand roku 1897 a jež se stalo předmětem mnoha divadelních i filmových adaptací. Peter Dinklage se tedy zařazuje po bok herců jako Christopher Plummer, Gérard Depardieu nebo James McAvoy, kteří výřečného, udatného a hluboce milujícího hrdinu dříve ztvárnili na divadelních prknech i před filmovými kamerami.

Nová verze, jež si odbyla premiéru na loňském festivalu v Telluride a v zámořských i britských kinech finančně propadla, vznikla konkrétně na motivy muzikálu inspirovaného Rostandovým dílem, který se v divadlech uváděl v roce 2018. Jeho autorkou byla Erica Schmidt, jež nyní obstarala také adaptovaný scénář Wrightova snímku.

Příběh je zasazený do Francie v 17. století a převážně se odehrává v jediném vévodství a v kulisách, které evokují i Shakespearova Romea a Julii, minimálně klasickou filmovou verzi z šedesátých let. Natáčelo se na Sicílii, ovšem Wright potlačuje jakékoli rozmáchlé a panoramatické záběry a soustřeďuje se na zachování rázu divadelního muzikálu, inscenovaného takřka výhradně v exteriérových choreografiích. Na první pohled vyniká kreativní práce s kamerou, jež se nebrání delším jízdám a s níž aktéři pomyslně hrají. V jedné pěvecké sekvenci se kamera například rozjede „tunelem“ tvořeným proti sobě postavenými šermíři, přičemž jejich meče se nadzdvihnou vždy těsně před objektivem.

Doprovodných písní je celkem 27 a často jsou převzaty přímo z muzikálu, v němž si ostatně zahráli i Peter Dinklage a Haley Bennett jako Roxana. Nejde přitom o žádná epická hudební čísla s vyčerpávajícími tanečními choreografiemi. Melodie jsou spíše klidné a texty se pokouší co nejvěrněji suplovat běžné dialogy, přičemž herci při prozpěvování často jen sedí jeden vedle druhého nebo vyznávají lásku pod balkonem.

Kromě moderních kamerových jízd a jednoho dynamicky snímaného šermířského souboje, v němž Cyrano na schodech čelí deseti protivníkům a choreo připomíná divočejší (a smrtelnější) tanec, snímek vypadá velmi klasicky. Jako bychom sledovali dražší studiovou adaptaci z padesátých let, čemuž nahrává i předposlední akt, v němž se Cyrano s Neuvillettem ocitají na válečné frontě. Wright se spoléhá jen na další tklivý zpěv ve vojenském ležení, a když postavy táhnou vstříc nepříteli, kamera se od nich vzdaluje a samotný střet už neukáže.

Hlavním tématem je ostatně milostný trojúhelník, jehož vývoj je zpočátku veselý až rozverný, ovšem neúprosně směřuje k tragickému zakončení. Podobně jako v případě Shakespearových her, také Cyrano z Bergeracu je jakýmsi prazákladním příběhem, v němž vazby k historické realitě a běžnému životu nehrají přílišnou úlohu. Roxana s Neuvillettem se do sebe tedy zamilují na první dobrou a také Cyranova utajovaná láska je natolik vznešená, že muže vůči novému sokovi nepřepadne osudová zášť, nýbrž mu ochotně pomáhá.

Interakce mezi inteligentním Cyranem a trochu slaboduchým, leč upřímně zamilovaným Neuvillettem je určitě nejzábavnějším prvkem filmu. A vrcholí ve scéně, kdy se Neuvillette pokouší vyznat Roxanně lásku pod jejím balkonem, ovšem bez pomoci ukrytého a napovídajícího Cyrana si neví rady. Pokud patříte k těm divákům a divačkám, kteří se s Rostandovým dílem dosud nesetkali, jistě vás nyní potěší zjištění, odkud vychází všechny filmy o lásce přes dopisování (Láska přes internet), popřípadě i vtípky na způsob Kameňáku o napovídání na cizím rande.

A pokud nepatříte k zarytým konzervativcům, určitě vám nebude vadit ani obsazení Dinklagea. Ten totiž dokazuje své pozoruhodné herecké kvality a v roli, která po něm navíc vyžaduje přirovnat sebe samotného ke „skrčkovi“, působí naprosto přirozeně a elegantně. Totéž lze napsat i o krásné a také nejlépe zpívající Haley Bennett nebo o Benu Mendelsohnovi. Australský herec zde představuje svého nejméně šestého záporáka za posledních šest let a zpočátku jej pod nánosem make-upu poznáte jen díky jeho nezaměnitelnému šišlavému hlasu. Jako podlý vévoda ucházející se o ruku Roxany je opět perfektní.

Totéž se ale úplně nedá napsat o scénáři, který zase tak svěží vánek do známého schématu nepřináší. Snímek trvá skoro dvě hodiny a nelze se ubránit dojmu, že vyškrtnutí dvaceti minut by mu jen prospělo. Publikum tedy musí skousnout i tradičně roztahaná pěvecká vyznání, kdy aktéři zpívají o svých pocitech mnohem déle, než je zapotřebí k porozumění a posunutí se k dalším událostem.

V recenzi na Oscara nominovaného filmu The Tragedy of Macbeth jsem psal, že podobné adaptace notoricky známých děl si dnes svou existenci obhájí jen tím, že je pojmou po svém a v rámci sebevědomé formální vize. A to Joel Coen se Shakespearem rozhodně dokázal. Joe Wright naproti tomu osciluje mezi velmi tradičním zpracováním a modernizací, která se projevuje už v odlišném castingu – Christiana Neuvillettea ztvárňuje černošský herec Kelvin Harrison jr. – a v tomto případě to není tak obhajitelná změna jako obsazení Denzela Washingtona do hlavní role výše zmíněného Macbetha. Postava černé pleti do daného prostředí na první pohled nezapadá a tohoto dojmu jsem se navzdory velké snaze nemohl celou dobu zbavit.

Ústupek dnešnímu diváctvu se projevuje rovněž v samotném jazyce, který archaismy nahrazuje snadno srozumitelnou angličtinou. Nový Cyrano zkrátka neklade na své publikum příliš intelektuální nároky a spokojuje se s uctivým převyprávěním velkého díla světové kultury. Už z principu není špatně taková díla jednou za čas připomínat a Joe Wright si zaslouží uznání, že s rozpočtem třicet milionů dolarů a s několika skvělými herci dokázal Rostandovu klasiku takto zručně aktualizovat. Stále má ale problém nalézt rovnováhu mezi svým dynamickým stylem a spíše statickou náturou scén. To zde sice dobře maskuje muzikálovou formou, ale pokud chcete vidět divácky atraktivní muzikál, musíte hledat jinde (a jen v loňském roce se jich vyrojil dostatek, namátkou West Side Story či Annette).