Může být film o tom, jak Channing Tatum veze fenu belgického ovčáka na pohřeb, v něčem dobrý? Komedie Pes dokazuje, že ano!

Mariňák Jackson Briggs (Channing Tatum) byl kvůli poranění mozku propuštěn ze služby, do níž se ale za každou cenu touží vrátit. Od nadřízeného proto dostane speciální úkol – dopravit fenku belgického ovčáka Lulu na pohřeb jejího bývalého pána, jenž byl Briggsovým přítelem. Svérázná a nesourodá dvojice se vydává na cestu podél pobřeží Tichého oceánu, která nebude ani pro jednoho z nich jednoduchá.

Dobrodružná komediální road movie Pes byla inspirována podobnou cestou, kterou absolvoval sám Channing Tatum (jenž snímek i režíroval), když vzal svého umírajícího psa na několikadenní výlet autem do neznáma, aby si spolu naposledy užili. Právě na počest Tatumova zesnulého zvířecího přítele nese pes ve filmu jméno Lulu. Druhým podnětem byla práce scenáristy a spolurežiséra Reida Carolina na dokumentu o vojenských psovodech a jejich psech.

V případě filmu s takovouto zápletkou a důvodem vzniku se vyloženě nabízí, že se bude jednat o naprosto banální, předvídatelnou a nesčetněkrát viděnou podívanou pro celou rodinu, v níž se budou laciné a prvoplánové gagy, postavené převážně na blbnutí s roztomilými zvířaty, střídat s úpornými snahami o slzopudné scény. Pes ale naštěstí naplňuje jen část těchto obav.

Film dle očekávání nabízí dopředu snadno čitelnou dějovou šablonu typickou pro odlehčené buddy movies. Nedobrovolně utvořený pár se vydává na dlouhou a komplikovanou pouť, během níž se počáteční odpor a téměř nepřátelství mezi ústřední dvojicí vyvine v silné pouto. Daný model obvykle dobře vychází u filmů s lidskými hrdiny (viz např. Půlnoční běh), při dobrém provedení ale může kvalitně fungovat, i když je jedním z dvojice němá tvář. A právě to je případ Tatumova a Carolinova snímku.

U dobrého buddy movie je základem, aby ústřední duo bylo sympatické a mělo mezi sebou patřičnou chemii. V tomto ohledu Pes obstojí bez větších problémů, protože Tatumův Briggs i fenka Lulu si divácké sympatie získají snadno během chvíle. Už třeba proto, že oba hrdiny vojenská služba nepříjemně poznamenala, což z nich činí tak trochu outsidery, o něž už nikdo moc nestojí.Posttraumatickému syndromu se film logicky příliš zevrubně nevěnuje (daný motiv je v něm využit primárně pro sblížení Briggse s jeho psí společnicí), i tak jde ale vzhledem k celkové povaze díla o vítanou myšlenkovou nadstavbu.

Nejde ale samozřejmě jen o soucit s postavami.Během strastiplné cesty si lidsko-zvířecí tandem určitě oblíbí většina publika.Než dojde k povinnému dojemnému konci, staneme se svědky několika rozmanitých sekvencí, které rozhodně dokážou pobavit, aniž by se tvůrci snížili k trapnosti a infantilitě (nikdo tu „legračně“ nešlápne do psího exkrementu apod.). Nechybí ale například scéna, kdy zvířecí doprovod Briggsovi zhatí slibně se rozjíždějící rande se dvěma tantristkami. Stejně jako v případě ostatních pasáží, na něž zde dojde, jde ale o velmi vkusně a vtipně ztvárněný skeč, u nějž se lze zasmát bez jakéhokoliv pocitu provinění.

Pes sice do žádného ze zmíněných žánrů nepřináší nic výrazně nového, díky po všech stránkách kvalitně zvládnutému řemeslu si ho ale mohou užít i lidé, kteří se kýčovitě dojímavým filmům o zvířatech obvykle vyhýbají obloukem. Tohle je totiž ukázková feel good záležitost, která nemá zapotřebí se divákům podbízet. Jen je možná dobré upozornit, že film kvůli občasnějšímu hrubšímu humoru bude v kinech nasazený pouze s titulky a jako nevhodný pro mládež do dvanácti let. Nicméně pokud milujete srdcervoucí pejskařské klasiky jako Marley a já nebo Hačikó – Příběh psa, k mému hodnocení si klidně přičtěte (minimálně) 10 %.