Seriál, který chtěli utnout po jediné sérii, se vyprofiloval v jeden z nejsilnějších zážitků, jaké může televize nabídnout

Sinner, tehdy uváděný pod českým názvem Hříšnice, ovšem neplánovaně stvořil ještě jednu silnou postavu. Postaršího vyšetřovatele Harryho Ambrose, jehož naprosto neodolatelným způsobem ztvárnil Bill Pullman. Ve své roli byl natolik dobrý, že nakonec došlo na série další, v nichž již hraje prim jeho postava (Biel herecky v dalších řadách absentuje, zůstala nicméně u produkce seriálu). Pokaždé má jiný zapeklitý případ a Hříšnice se v českém prostředí musela přejmenovat na Hříšnou duši, protože ne vždy se případy točí okolo podezřelých žen. Charakterizaci Ambrose nebylo třeba posilovat. V životě poněkud ztracený detektiv, jehož jediným hnacím motorem je až obsesivní přístup k práci a silná vazba na oběti i podezřelé, byla jasně vyprofilována první řadou. Později pouze získal větší prostor. Čtvrtá řada, která před nedávnem konečně přistála na Netflixu, je současně finální.

V minulé řadě Ambrose podlehl toxickému vztahu s okouzlujícím vrahem Jamiem, jehož následně zastřelil. Pro detektiva, pevně svázaného s pracovním životem, to byla zničující zkušenost. Ambrose totiž není někdo, kdo by střílel bez rozmyslu. Odešel proto do důchodu a snaží se žít jako obyčejný člověk. Společně s přítelkyní Sonyou (Jessica Hecht) odjíždí na fiktivní malý ostrov v Maine, aby si užili dovolenou. Náhoda nicméně Ambrose přivede k případu ztracené dívky Percy, a přestože by neměl – stále si v sobě nese trauma z Jamieho smrti – postupně se zaplétá do vyšetřování.

Přiznám se, že jsem čtvrtou sérii Hříšné duše vyhlížel s menšími obavami. Předchozí řada totiž nebyla úplně tím pravým ořechovým. Ambrose byl příběhem tažený způsobem, který není jeho postavě úplně vlastní (nechal sebou až příliš manipulovat) a ve výsledku se celá sezóna v profilaci jeho vztahu k Jamiemu doslova utopila. Neříkám, že šlo o špatnou řadu, ale v porovnání s předchozími sériemi tu byl znatelný ústupek, mimo jiné i v málo rafinovaném podání samotného případu, který byl pro první dvě série významný. Ve čtvrté řadě, která nese název Percy, se naštěstí tento mustr neopakuje. Naopak byla posílena detektivní část, což je dobře, protože v její stavbě se nejlépe zrcadlí Ambrosův charakter. Současně se povedlo perfektně využít jeho trauma, takže je nakonec třetí řada i dějově užitečná.

Hlavním tahounem je znovu působivý Pullman v hlavní roli. Jeho Ambrose, který prožívá až niternou bolest vztahující se k neschopnosti opustit případ, je postavou budící lítost i obdiv. Práce ho ničí a současně dává jeho životu smysl. Je natolik lidský, až to skoro bolí, publikum s ním emotivně prožívá každý moment. Nebál bych se mluvit o životním výkonu. Oporu má navíc tentokrát v oběti. Percy je nám představena nejen sérií flashbacků, současně se Ambroseovi zjevuje a vede s ním řadu dialogů. A obsazená Alice Kremelberg je svým procítěným výkonem fenomenální spoluhráčka.

Samotný případ nabízí relativně klasickou strukturu o hře na podezřelé, chytře ale odrývá své karty a v každé epizodě (tradičně je jich osm) nabízí nějaký překvapivý moment. Pravda, tvůrci se nevyhnuli určitým blafákům, kdy ne každá stopa dojde uspokojivého zapojení do celku. Obecně se dá ale říci, že hlavní dílky zapadnou, kam mají, navíc vždy ve správný okamžik.

A finále, protože je to skutečně finále – seriál byl stanicí oficiálně ukončen – je dojemné, působivé a dopřává svému hrdinovi důstojný odchod na seriálový odpočinek. To je něco, co se tvůrcům málokdy podaří. Je mi líto, že jsem čtvrtou řadu Hříšné duše neviděl v loňském roce, protože bych ji v našem speciálu bez zaváhání uvedl jako to nejlepší, co jsem za rok 2021 na seriálovém poli viděl. Pokud jste udělali stejnou chybu, je na čase to napravit.