Někdejší hezounek Zac Efron se v dystopickém dobrodružství proměňuje ve zlatokopa, jenž čelí spalujícímu klimatu

Když se dnes řekne Zlato, naslouchající už dávno nepropadá takové euforii, jak se to lidem stávalo ještě na sklonku devatenáctého století, kdy naděje na lepší zítřky vzplály často právě vlivem zlaté horečky. Ve filmu režiséra, scenáristy a herce Anthonyho Hayese však lidstvo v nedaleké budoucnosti prožívá těžké časy, ve městech zuří nepokoje a osamělý bezejmenný muž (Zac Efron) se vydává do australské pustiny, kde hodlá začít nový život. Je smluvený s dalším mužem (Hayes), jenž jej ve svém autě převáží na místo určení do blíže nespecifikované pracovní zóny. Cestou se vůz porouchá a dvojice hrdinů narazí na obrovskou hroudu zlata, která může jejich bídné existence zachránit. Z rozlehlé a mrtvolné pouště, jež připomíná trosky kdysi prosperující lidské civilizace, ale není tak jednoduché utéci.

Devadesátiminutový snímek slibuje svižnou dobrodružnou podívanou s minimem aktérů a ve vyprahlém prostředí, v němž se prostá existence automaticky mění v tuhý boj o přežití. A také že ano – události na sebe od začátku rychle navazují a scénář víceméně ignoruje společenský kontext a neprozrazuje nám, co vlastně ke kolapsu civilizace vedlo. A popravdě to ani nemá zapotřebí, jelikož i dnes žijeme ve světě s tolika potenciálními apokalyptickými scénáři, že si stačí jeden vybrat a vše si domyslet. Postavy se jen mezi řečí úsečně zmiňují o problémech velkých měst a z rádia slyšíme, že cena kryptoměny Bitcoin překročila 1,2 milionu dolarů. V současnosti je její hodnota 38 tisíc dolarů.

Snímek tedy zpočátku celkem působivě navozuje atmosféru blízké dystopie, k čemuž mu stačí minimum výrazových prostředků. A publikum se touží dozvědět více – o hlavní postavě a důvodu jejího vyhnanství, ať už dobrovolného či nuceného, o cíli její cesty nebo o tom, jak se lidé pod tíhou neznámých okolností proměnili. O tom všem by Hayes klidně mohl vypovídat a přiblížit se až k motivům Šíleného Maxe, ale jeho pozornost se bohužel stáčí pouze ke známé hamižné nátuře lidí a k soužení Efronova protagonisty, od třicáté minuty uvězněného v komorním pouštím survivalu.

Ačkoli se tak v počátečních náznacích jeví, Zlato nakonec vůbec není film, který by chtěl diváky zapojovat nějak intelektuálně či vztahovat svůj námět na reálné globální hrozby. Jistě, již nakousnutá metafora spočívá v tom, že v době, kdy sílící kryptoměny rozvrátily ekonomiku, se dvojice mužů upíná na hmotný symbol obohacení, tedy na zlato. Ale mimoto se Hayes do žádných ambicióznějších úvah ani zvratů nepouští. Příběh je ostatně situován do australské nehostinné divočiny, která coby symbol morálního dna a současně možného vykoupení obstála už začátkem sedmdesátých let ve filmech jako Zapadákov. Ona dystopická linie tedy není vůbec důležitá a nijak neovlivňuje ani ráz zvoleného prostředí, ani směřování příběhu.

Ten se od zmíněné třicáté minuty zasekne společně s protagonistou na místě

a krouží kolem uvízlé zlaté hroudy, která má moc pouze rozkládat lidské charaktery. Film nám ale nedopřeje ani psychologický duel mezi dvěma nálezci, jejichž interakce je od začátku plná napětí a naznačuje jejich nevyhnutelnou konfrontaci. Řidič totiž odjíždí a na scéně zůstává jen největší hvězda Zac Efron. Veškerou dramatizaci od té doby obstarávají jen proměnlivá práce s kamerou, která se ve vypjatých chvílích roztřese, stále nápadnější maskování, simulující Efronovu spálenou tvář, a zvuky přibližujících se psích smeček.

Herec, jenž se proslavil pubertálním sentimentem Muzikál ze střední, své roli rozhodně odevzdává maximum a je vidět, že pověst hezounka z Pobřežní hlídky dokáže setřást. Bohužel se ale potácí v nenápaditém vyprávění, od něhož si můžeme na dvacet minut odskočit na oběd, a přesto o nic zásadního nepřijdeme. Skvělé survival snímky jako 127 hodin či Trosečník dokázaly publikum ztotožnit se situací protagonisty i díky promyšlené aplikaci stylu, ale zde jakékoli zapamatování hodné a vynalézavé postupy nenajdeme. Dokonce i Mezi vlky s Liamem Neesonem zvládalo divákům stáhnout žaludek jen tím, jak se z dáli ozývala rozzuřená vlčí smečka. Efron zde sice také čelí různorodé pouštní zvěři, ale tyto konfrontace postrádají atmosféru a psi vypadají příliš digitálně.

Dokážu si představit, že tento námět mohl Hayes původně rozvinout do nástřelu scénáře, který nepostrádal nápady a nebál se odvážněji kombinovat různé žánry. Svědčí o tom také krátká přítomnost třetí významnější postavy, která by svou vizáží opravdu zapadla do Zběsilé cesty George Millera a která v Efronovi probouzí dosud potlačované zvířecí instinkty. Jenže je s ní naloženo dosti uchvátaně a tendenčně – jako kdyby se objevila jen proto, aby protagonistu varovala před možnými halucinacemi. A tím zároveň připravila publikum na scény, kdy jim osamělý strážce zlata dle očekávání začne propadat. Hayes jakoby seškrabával jednotlivé slupky atraktivního příběhu tak dlouho, až mu zbylo jen nudné jádro o věčné moci zlata, o spalujícím slunci a o tom, že lidé si prostě nemohou věřit. A to, jak v závěru naložil se svou postavou, dosud jakžtakž fungující alespoň jako záhadná šedá eminence oznamující přes vysílačku další a další zpoždění, to je zásah deux ex machina plynoucí ze scenáristické lenosti.

Zlato je projekt, který pravděpodobně nepostrádal nosnou kostru a na papíře se jevil atraktivně, ale snad jen vinou tvůrčí nezkušenosti Anthonyho Hayanse, snad i kvůli nedostatečnému rozpočtu zůstalo u osekané povídky bez vítaného přesahu. Snímek drží nad vodou snaživý a celkem přesvědčivý výkon Zaca Efrona a jeho neutěšené, do vybledlých barev převlečené prostředí, které má hlavně zpočátku intenzivní účinek i na sledující. Dějová výplň je však šíleně plytká, nadějné motivy se jen naznačují a nedočkají se uspokojivého zúročení a jako drsný survival s pár moralitkami je příběh málo fyzický a moc univerzální. Na velkém plátně se hezky vyjímá zvolený audiovizuál a publikum více vtáhne jinak nenápaditě rozvedený svět filmu. Žádná další doporučení k zaplacení lístků mě však nenapadají.