Mnichovská dohoda optikou britských diplomatů trenduje na Netflixu. Z dějin si plytký film půjčuje pouze to, co se mu hodí

Koprodukční britský snímek Mnichov: Na prahu války je zřejmě prvním filmovým portrétem mnichovské dohody, který disponuje mezinárodními ambicemi. Slavný Jeremy Irons (Smrtonosná past 3, Lolita) v něm ztvárňuje britského premiéra Nevilla Chamberlaina, jenž se na podzim roku 1938 ocitl v nezáviděníhodné pozici. Za každou cenu hodlal zachovat mír tváří v tvář říšskému vůdci Adolfu Hitlerovi, který si nárokoval československé pohraniční oblasti známé jako Sudety pod záminkou, že půjde o poslední akt německé expanze, nutný pro zajištění životního prostoru pro rozrůstající se populaci.

Na rozhodující jednání, jehož se vedle Hitlera a Chamberlaina účastnili také Francouz Édouard Daladier a Ital Benito Mussolini, nebyli zástupci Československa vůbec přizváni a s postoupením pohraničních oblastí zkrátka museli souhlasit. Ve filmu Christiana Schwochova, natočeného na motivy knižní historické fikce Roberta Harrise, se místo toho o pomyslné roztrhání dohody zasazují dva dávní kamarádi z Oxfordu a současní vysoce postavení diplomaté – Angličan Hugh Legat (George MacKay, známý z válečného 1917) a Němec Paul von Hartman (Jannis Niewöhner). Jejich takřka špionážní úsilí o odtajnění pravých Hitlerových úmyslů, apel na opatrného Chamberlaina a dokonce o odstranění vůdce nacistického Německa však opakovaně selhává. A tvoří roztěkanou dramatickou kostru, v níž se míchá realita s fikcí ve prospěch tendenčního a pro Čechy navíc nepřijatelného sdělení.

Jádrem historického filmu má být právě přátelství a spolupráce dvou mužů na různých stranách barikády, kteří ale sdílejí obdobné názory na Hitlerův vzestup a jeho invazní plány. Hartmanovi se v průběhu jednání dokonce dostane do rukou oficiální a přísně tajný přepis nedávného jednání nacistických představitelů, na němž je podrobně vykreslen plán na obsazení celé Evropy. Jde o smyšlený MacGuffin, tedy dějový nástroj motivující příběh a jeho hrdiny. Modernímu publiku, které už o daných událostech mnohdy nic netuší, slouží tento dokument jako záchytný bod, pomáhající se zorientovat v dilematech příběhu. Chamberlain usiluje o mír a rozhodne se obětovat Sudety jako pojistku, ovšem Hitler mezitím na mapě červeně kroužkuje rozsáhlá evropská území, která hodlá po ukolébání Francie a Británie lehce dobýt.

Nahlížení na charakter Chamberlaina, jenž se stal v průběhu let předmětem mnoha politologických studií, ve své disertaci o něm psal i J. F. Kennedy a spisovatelka J. K. Rowling jej otiskla do postavy selhávajícího ministra kouzel Kornelia Popletala, je přitom diskutabilní a neuspořádané. V podání charismatického Ironse je Churchillův předchůdce vykreslený jako noblesní člověk ze staré školy, jenž dělá zahraniční politiku s neustálou vidinou hrůz, které přinesla první světová válka. Tomuto psychologickému aspektu je věnován jediný rozhovor s manželkou a tlumočníkem Legatem, přičemž jinak zůstává Chamberlain spíše mechanicky konající figurou v pozadí. Je vedlejší postavou a samotné jednání s Hitlerem a dalšími zástupci není do syžetu zahrnuto. Publiku má stačit vědomí, že tak činí s nejlepšími úmysly pro svůj lid a také pro Československo, neboť německým prohlášením o ukončení invazních akcí po získání Sudet důvěřuje. Když ale drží v rukou onen supertajný Hartmanův dokument, ledabyle jej odbyde a vše řeší naivní diplomacií, kdy v podstatě spoléhá jen na Hitlerovo slovo.

Když před závěrečnými titulky vidí neironicky vměstnanou větu, podle níž

mnichovská dohoda získala Britům čas na pořádnou mobilizaci a tedy vlastně předem zajistila válečnou výhodu, spousta diváků a divaček zřejmě tázavě nadzdvihne obočí. A nemusí jít zdaleka jen o tuzemské sledující, jejichž prarodiče mohli při německé okupaci přicházet o domovy či dokonce o životy. Dojem dílčího a ryze britského úspěchu, jímž se Mnichov: Na prahu války uzavírá, musí praštit do zátylku snad každého. A nesouvisí jen s vývojem Chamberlaina, jenž ve filmu takřka nic diplomatického nevykoná, ale i s ostatními dějovými liniemi.

Přátelství Legata a Hartmana je ukázáno hned v úvodní scéně, odehrávající se na oxfordském večírku roku 1932. Podnapilý německý student vyčítá Britům jejich odtažitost a vzývá začátek nového Německa, nejhrdějšího národa na světě. „Německo? Jen banda rasistů a násilníků,“ rozčiluje se jeho přítelkyně Lenya (Liv Lisa Fries), pro niž si scénář přichystal ironický osud. Večer před dohodou k ní Hartman zavádí tápajícího Legata, jenž váhá, zda může svému německému příteli a konspirátorovi domluvit audienci u Chamberlaina, a Lenya jen nehybně leží na posteli. Jakožto židovka byla totiž trýzněna rasistickými nacisty, což Legatovi jako důrazný apel konečně stačí.

S postavami a jejich úděly se ve filmu ostatně zachází stejně jako s historickými fakty – jen se využívají k tomu, aby na Netflix dorazilo co možná nejpovrchnější a interpretačně nenáročné převyprávění pro novou generaci. Přemýšlet o úloze československého národa, o němž se hovoří jen jako o součásti cizí dohody, nás příběh vůbec nenechá. Na jednu stranu je to dobře, neboť to odpovídá reálné nemohoucnosti a bezbrannosti našeho malého a spojenci opuštěného státu. Ale film zkrátka nevyvolává pocity selhání, místo toho jen nudně vypichuje hrdinství Legata s Hartmanem, již si u piva vyměňují dokument zásadního významu, který ale nesehraje a ani nemůže sehrát žádnou roli. Legat si ho v závěru pouze odváží zpět do Británie jako symbol naděje.

Některé věci snímek pochopitelně zobrazuje správně, popřípadě alespoň tak, aby jeho fiktivní dramatizace dávala nějaký smysl. Hartman se tedy účastní tajných schůzek, na nichž se plánuje sesazení a uvěznění Hitlera za válečné zločiny v případě, že na Sudety bez jakékoli dohody zaútočí. V reálu tuto akci inicioval generálmajor Hans Oster, který jako vysoce postavený člen wehrmachtu odporoval vládnoucímu režimu. Jelikož ale mnichovská dohoda zajistila postoupení Sudet Německu, pokus o odstranění Hitlera musel počkat až do července 1944, o čemž vyprávěla třeba Valkýra s Tomem Cruisem.

A právě hvězdně obsazený snímek Bryana Singera, ač se zcela nevyvaroval hollywoodského přikreslování, lze považovat za mnohem kvalitnější zobrazení dilematu německých vojáků a politiků a jejich sílícího pocitu zodpovědnosti za ukončení Hitlerovy tyranie. Zde nakonec bere do ruky zbraň Hartman, jehož osoba zastupuje tyto doložené protinacistické tendence v německých kruzích, ale tváří v tvář antagonistovi ztuhne a není schopný jednat. Chamberlain za pomoci obratných, leč naivních slov, nikoli Hartman s vražednými úmysly, hýbe historií, kterou si snímek přizpůsobuje i podle univerzálního návodu na výrobu válečných dramat. Musíme dostat elegantně vystupující a vypadající klaďase, démonicky až karikaturně vykreslené nacisty, špionážní linii o dvou přátelích na různých stranách i pokus o atentát.

Zatímco dobová výprava funguje na jedničku a převážně interiérové dění nás bezpečně přenese do třicátých let, míchání motivů ústí do povrchního příběhu bez silného argumentu. Kdyby byl v úloze protagonisty Chamberlain a scénář by rozvíjel jeho chřadnoucí i náročně zkoušené politické instinkty, i díky charakteru Jeremyho Ironse bychom mohli vidět hutné drama o události, kterou řada historiků vnímá jako tragickou. A určitě by lépe fungovalo i to, kdyby tvůrci zcela upustili od komplexnosti a výpověď o napínavé situaci, v níž šlo vedle osudu Sudet také o Hitlerův možný pád, servírovali jen prostřednictvím spřátelených, bedlivě pozorovaných špionů.

Jenže Christian Schwochow, stojící rovněž za kritizovanou novinkou Je suis Karl, tvoří zásadní válečné drama s tolika ingrediencemi, až je to kontraproduktivní. Historická výpověď hapruje vinou jejího zobecňování, fiktivní dramatizace nefunguje kvůli šablonovitým postavám a krkolomné snaze zatraktivnit dialogový komorní námět o motivy, které zaujmou všechny diváky, netknuté dějinnými souvislostmi. A sám Hitler je zde vyobrazený opravdu jako démon, který čte lidem myšlenky. Neříkám, že si zaslouží něco jiného, ale i to zapadá do určitého karikaturního provedení všech postav. Nemluvě o tom, že nacistu, jenž nejvíce znepříjemňuje odbojovou činnost Hartmana, samozřejmě hraje August Diehl z Hanebných panchartů.

Mnichov: Na prahu války se zařadí k těm projektům Netflixu, které jako by vznikaly na ideologickou zakázku různých národů a nikdo nedbal na jejich skutečné formální kvality. Streamovací gigant možná pomrkával po zalíbení u tuzemských sledujících a najatý německý režisér měl omluvně plivnout na činy vlastních předků, ale ve výsledku má mnoho pasáží přesně opačný efekt. Nacisti jsou ve filmu pravda zlí a bezcharakterní a odbojáři srdnatí, ale ideologicky nezávadné rozložení aktérů nakonec převyšuje samotný příběh, který důležitý historický milník využívá po svém. Nechybí v něm vděčné postřehy, herecké výkony jsou fajn a místy můžeme nasát retro atmosféru, která napjaté situaci nedělá ostudu. Většinou jde ale o rutinní televizní formát, po jehož zhlédnutí musíme hodinu brousit na internetu a ujišťovat se, jak to tedy bylo doopravdy. A takové historické filmy moc zapotřebí nejsou, pokud jim schází třeba emotivní provedení a soudržnost Schindlerova seznamu nebo strhující gradace Valkýry.