Recenze: Po životě – kousavý komik natočil pro Netflix nejdojemnější komediální seriál o ztrátě spřízněné duše

Seznamte se s Tonym (Gervais). Žije v malém městečku Tambury, kde se každý zná s každým, pracuje jako novinář a zoufale se neumí vyrovnat se ztrátou milované manželky, která nedávno prohrála svůj boj s rakovinou. Jedinou útěchu Tonymu přináší pravidelná dávka alkoholu, jeho oddaná fenka Brandy a trousení kousavých poznámek na adresu ostatních.

Gervaisův Tony nicméně není zatrpklá figurka, která by prvoplánově chtěla provádět zlé věci druhým. Není z něj cynický doktor House, přinášející ostatním bolest jen proto, že ji sám cítí každý den. Tony je zkrátka jen naprosto pohlcený smutkem. Ztratil to nejcennější a nyní se jako duch potácí mezi domovem a prací, po večerech popíjí víno, dívá se na videa se zemřelou ženou a každý den jde se zaťatými zuby žít život, o který nestál.

Přestože tak základ seriálu může vybízet k tomu nejčernějšímu humoru, blíže má Gervaisovo Po životě k seriálu Derek (2012 – 2014, taktéž na Netflixu), v němž si coby autor také nebral servítky a nebyl idealistou, klíčové bylo nicméně pozitivní poselství. Tony je ze stejného těsta. Nechce být kousavý, naštvaný a nepříjemný. Jen si často nemůže pomoci. Současně zůstává ohromně lidský. Coby reportér potkává řádku roztodivných lidí a nikdy nezesměšňuje jejich příběhy. Jejich podstata je přitom vždy komická sama o sobě a Tony tiše trpí, protože ti lidé si jeho hněv nezaslouží.

Výsledkem je zajímavý mix typicky Gervaisovských trefných průpovídek s ohromnou dávkou lidskosti. Jeho pravidelná setkání s vdovou nad hrobem zemřelé ženy jsou ukázkově vtipná a dojemná zároveň. A takových momentů je napříč všemi sériemi rozeseto nespočet, což je dáno i poměrně štědrým počtem vedlejších postav, které mají samy bohatou škálu problémů.

Pokud někdy Po životě zaškobrtne, je to překvapivě v humoru. Přeci jen jsme v komediálním žánru, kde řada vedlejších figur vyplňuje určité stereotypy (snílek, loser, otloukánek, stará panna atd.), a občas jde Gervais v rámci stylizace jednoduchou cestou. Nejde o to, že by třeba spolubydlení největšího chudáka ve městě s klukem, jemuž matka pouštěla návštěvy i do koupelny, když byl ve vaně, nepůsobilo legračně. Nenabídne ale víc, než co by z podobné látky dostali jiní tvůrci. A Gervais umí být vynalézavější, prokazuje to mnohokrát v každé epizodě. Jde ale o pouhý povzdech nad tím, že někdo opravdu dobrý předvádí jen „ok moment“. Nic zásadního.

Pokud jde o hodnocení jednotlivých sérií, bylo by to vyrovnané. Ostatně, mají minimální vývoj. Soustředí se na Tonyho rutinu, díky níž přežívá ze dne na den, a protože je v jádru opravdu dobrý člověk, navzdory své náladě dokáže zanechávat ve světě pozitivní stopu. A je ohromně osvěžující vidět dílo, které chce v nedokonalém světě vidět to lepší. Třetí série tento element mírně posílí ve finále, ale nepůsobí to otravně. Jen jako logická dohra pro člověka, jemuž se rozpadl svět a který musel přijít na to, jak znovu začít žít.

Po životě je v mých očích hlavně pocitová věc. Je to otevřený milostný dopis spřízněné duši. Gervaise coby osobnost fanoušci jasně poznají na videích, kde se s úsměvem vtipně naváží do své seriálové manželky. Přesně ve stejném duchu se nesou jeho internetové příspěvky na adresu jeho přítelkyně. Poloha smutného muže je ale nová. A protože nejde, na rozdíl od zmíněného Dereka, o postavu stylizovanou, působí jako reflexe Gervaise samotného. Jako kdyby vzal svůj největší strach a zhmotnil ho v seriálové podobě. Těžko říct, jestli se mu povedlo na základě něčeho tak niterného vytvořit nejlepší životní dílo. Jednoznačně ale stvořil to nejemocionálnější.

Hodnocení: 85 %