Herec, co proslul rolemi narušených jedinců, nám v novém filmu ukazuje přívětivější tvář. A možná znovu vyhraje Oscara

Starat se o dítě vlastní sestry, zaneprázdněné péčí o psychicky labilního manžela, nemusí být žádný med. Ve filmu režiséra Mikea Millse C'mon C'mon připadne tato zodpovědná rodičovská úloha bezdětnému rozhlasovému novináři Johnnymu (Joaquin Phoenix), jehož sestra Viv (Gaby Hoffmann) momentálně nemá čas na výchovu svého devítiletého syna Jesseho (Woody Norman). Přestože se Johnny těžce vyrovnává se ztrátou dlouho nemocné matky (Deborah Strang) a celý rok nebyl přítomen, aby poskytl podporu synovci i unavené sestře, jejíž manžel (Scoot McNairy) se potýká s duševními problémy, nyní je připraven pomoci. Částečně odcizeného Jesseho přesvědčí k dočasnému opuštění prosluněného Los Angeles a společně odjíždí do New Yorku, kde navazují pozoruhodné přátelství a jeden druhého učí vzájemné komunikaci a otevřenosti.

A právě o empatii a porozumění, které mohou zásadně ovlivnit životy dosud nezkažených dětí, Millsův procítěný film vypovídá. A to nejen v rovině čistě osobní, týkající se ústřední dvojice, ale také v obecné. Johnny společně s dalšími pomocníky objíždí především afroamerické a přistěhovalecké domácnosti New Yorku a New Orleans a nahrává si rozhovory s dětmi, jimž pokládá série otázek. Někdy se svých subjektů táže, jak si představují vlastní budoucnost, jindy ho zajímají jejich názory na budoucnost celé naší planety nebo na vztahy s autoritativními dospělými lidmi.

Mills, jenž stojí rovněž za scénářem, tvoří z těchto epizodních výslechů myšlenkový podklad i koncept filmu, nechávajícího o lidské nátuře, přirozenosti a vztazích hovořit ty nejmladší. Tyto rozhovory s dětmi prostupují celým příběhem a nabízí jednak roztomile spontánní, jednak překvapivě hluboké postřehy, jimž nikdy nechybí absolutní upřímnost. A osobně by mě zajímalo, do jaké míry byly tyto odpovědi dané scénářem a jak moc nechal Mike Mills děti improvizovat. „Svobodně se vyjádřit je jednodušší než dříve, ale stále to není jednoduché,“ tvrdí jeden z náhodně vyslýchaných teenagerů, čímž předesílá problémy, jež snímek zkoumá prostřednictvím vztahu Johnnyho a Jesseho.

Ten od začátku není jednoduchý, neboť synovec si musí na strýce zvykat a snažit se pochopit, co vše vedlo k tomuto náhlému odloučení od matky. A podobně je na tom i Johnny, jenž sice naslouchá cizím dětem a má teoretické představy o dnešní generaci, která se podle všeho cítí úplně stejně utlačovaná a podceňovaná jako každá předcházející, ale aplikovat tyto znalosti na svobodně jednajícího, cítícího a smýšlejícího chlapce představuje tvrdý oříšek. Chvilky sounáležitosti, které dvojice nalézá při četbě knih a bloudění ulicemi New Yorku, jsou spíše vzácné a neustále vyrušované vyzváněním telefonu, na jehož druhém konci je starostlivá matka Viv. Její slova, chabě vynahrazující fyzickou nepřítomnost, občas potřebuje emočně nestálý a zmatený Jesse, jindy ale i sám Johnny, který se musí přesvědčovat o adekvátnosti některých výchovných postupů.

Film je koncipován jako téměř nepřetržitý sled rozhovorů, které se mnohdy mohou jevit jako smutné či melancholické. Protagonistům šlape na záda depresivní rodinná minulost, poznamenaná nemocemi Jesseho babičky i otce, a příběh často perfektně vystihuje ambivalentní pocity a obavy v situacích, kdy dospělý bez zkušenosti s výchovou potomků přebírá dočasnou zodpovědnost za dítě, které není jeho.

Johnny se snaží o maximální ohleduplnost a zdá se, že je na nejlepší cestě, ovšem neočekávané situace vždy budovanou důvěru naruší – jako když se Jesse laškovně schová v drogerii a nechá strýce, aby jej nervózně hledal, nebo při scéně, kdy se skutečně ztratí z dohledu na rušné ulici. Nemluvě o tom, že s rostoucí náklonností k Johnnymu se Jesse stále kritičtěji vyjadřuje na adresu matky a není schopný vstřebat, co se vlastně děje s jeho otcem. Mills pak triumfuje také ve znázornění Johnnyho bezbrannosti tváří v tvář devítiletému dítěti, které požaduje vysvětlení, jaké není v jeho silách pojmout. A které si možná ani nebude pamatovat, stejně jako většinu dalších prožitků z raného stádia života.

Dojem nekončící konverzace, která vychází z minulosti a pokračuje až k úvahám o budoucích věcech, podporuje Mills také osobitým vedením pozornosti. Titulní linie kolem Johnnyho a Jesseho se často rozplývá v lyričtější koláže, během nichž se vracíme k výjevům z minulosti, kde vystupují i Jesseho otec a Johnny se s Viv hádá kvůli vážnému stavu jejich matky. Tyto krátké scény jsou často motivovány jako vzpomínkové představy aktérů a jejich hladké zapojení zajišťuje plynulý tok dialogů, ať už jde o rozhovory ústřední dvojky, telefonické hovory s Viv nebo výpovědi dalších zpovídaných dětí. Mills tedy sdělení o důležitosti komunikace a svobodných průchodů emocí zvýrazňuje i tím, jak příběh vypráví a jak diváky oslovuje.

Publikum rozhodně nepovažuje za slaboduché a mladou generaci nechce vykreslovat jako stádo ovcí, odkojených na mobilních zařízeních a interaktivních formátech. Johnny sice synovce ponouká, aby omezoval svůj „screentime“, ale jinak se žádné kritiky moderního trávení volného času nedočkáme. Scénář si klade současně intimnější i všestrannější nároky. S důrazem na děti, které zatím neměly v životě tolik štěstí (jako v případě Jesseho), popřípadě na ty, které jsou znevýhodněné (přistěhovalci a rezidenti oblastí s vysokou kriminalitou), je nám servírován citlivý portrét zranitelných mladých osobností, v nichž ze samé přirozenosti tkví dobro a naděje. Tedy vlastnosti, které se mohou snadno překlenout ve frustraci a bezcílné bloudění životem, pokud je v nich dospělí nepomáhají pěstovat a chránit.

A Johnny se v tomto ohledu postupně stává ideálním parťákem, jenž si stále více uvědomuje, jak je dětská mysl nastavena a jak pomoci i trápícímu se Jessemu. Joaquin Phoenix si po oscarovém Jokerovi a dalších úlohách převážně narušených individuí či psychopatů vychutnává tuto civilní polohu, která mu dovoluje odhalit jeho světlé a hřejivé charakterové stránky. A je skvělým protějškem talentovanému Woodymu Normanovi, jenž náročnou dětskou roli vyžadující hravost, spontaneitu i pláč a křik zvládá fenomenálně. Slabinu sice vidím v tom, že jeho vyjadřování je oproti ostatním vystupujícím dětem a navzdory režisérovým úmyslům až příliš oduševnělé a dospělé, tudíž se do jeho pocitů nelze stoprocentně ponořit, ale z pohledu herectví a chemie mezi postavami mu není co vytknout.

C'mon C'mon je malý nezávislý snímek s velkým srdcem, skvělými herci a precizní režií, která jej obohacuje a zabraňuje tomu, aby jeho myšlenky jen netečně prolétly prostorem mezi plátnem a divákem. Černobílý formát sice neshledávám zcela opodstatněným a přijde mi, že se k němu Mills uchýlil hlavně proto, aby dodal filmu punc autorské festivalové události s vyššími uměleckými ambicemi, než bývá zvykem u mainstreamové nabídky. A ne všechny dialogy jsou tak působivé, abychom je hltali s otevřenou pusou a byli hluboce pohnuti každou rozepří i šťastným společným smíchem herců.

Pokud ale očekáváte hřejivý lidský příběh, jenž o dospělých, dětech a jejich vzájemné budoucnosti nevypovídá prostřednictvím ohraných klišé a svému světu plnému znovuobjevené radosti z komunikace přizpůsobuje i formální provedení, pak návštěvou kina neprohloupíte. Bez rušivého popcornu a s vědomím, že musíte naslouchat a soustředit se na často drobné emotivní nuance, vás může čekat opravdu vítané filmové pohlazení.