Strhující vězeňské drama Čas vás donutí zamyslet se nad vinou, trestem a odpuštěním. A doufat, že nikdy neskončíte za mřížemi

Učitel Mark Cobden (Sean Bean) při jízdě v opilosti zabije nevinného člověka, za což je odsouzen ke čtyřem letům vězení. Ocitá se tak v pro něj zcela novém a především nebezpečném prostředí. Jedním z lidí, které Mark po nástupu trestu potkává, je zkušený vězeňský dozorce Eric McNally (Stephen Graham). Čestný muž, jenž se svou mnohdy velmi obtížnou práci snaží dělat co nejlépe. Jeho pevné zásady jsou vystaveny zkoušce ve chvíli, kdy jeden z nejnebezpečnějších vězňů odhalí Ericovu velkou slabinu.

Třídílná britská minisérie Čas, jež je aktuálně k vidění na HBO GO, je dílem režiséra Lewise Arnolda (Des) a scenáristy Jimmyho McGoverna (Broken). Jedná se o neotřelou směs realistického vězeňského a psychologického dramatu, již bych směle zařadil mezi seriálové vrcholy letošního roku.

Titul z produkce BBC snadno vtáhne do děje hned během úvodních scén, kdy je Mark s ostatními odsouzenými přivezen do vězení, kde má strávit několik let. Tvůrci od začátku poukazují na to, že Mark je obyčejný člověk, který nemá s kriminálním podsvětím žádné zkušenosti, a že mezi ostatními vězni, pro něž je vězeňská cela prakticky druhým domovem, bude pravděpodobně hodně vyčnívat.

Přestože si do sebe uzavřený Mark snaží hledět svého a nedělat žádné problémy, hned po příjezdu se stává nedobrovolným svědkem drsného vyřizování si účtů mezi gangstery. Jeho spoluvězněm na cele je mladík trpící silnou paranoiou a sebevražednými sklony. A aby toho nebylo málo, během pouhých pár dní se stane terčem šikany jednoho z vězňů. Mark, jenž s obrovskou pokorou přijímá svůj trest, se tak proti své vůli dostává do spirály událostí, z nichž prakticky nelze vyjít bez toho, aby si neušpinil ruce (a neriskoval tak prodloužení trestu či další výčitky svědomí) či nedával v sázku svůj život.

Neméně poutavá je i druhá linie, jejímž hrdinou je dozorce Eric. Ten je sice pouze zaměstnancem, přesto se však dostává do obdobně neřešitelné situace jako Mark. Kvůli pochybení jeho syna ho začne místní mafián vydírat – pokud Eric nebude poslušně plnit zadané úkoly, čekají jeho syna hodně těžké časy. Tato zápletka překvapí hned zkraje, když se Eric při řešení dané situace zachová asi nejinteligentněji, jak si lze v danou chvíli představit. Dle očekávání mu to sice není nic platné, přesto je osvěžující vidět, že scenárista nedělá z postavy, která by měla být značně profesionální (dělá ji už dvacet let), snadno manipulovatelného hlupáka. Eric z toho vychází jako ještě sympatičtější charakter, pro jehož následné nedobrovolné rozhodnutí lze nalézt pochopení velice snadno.

A právě o tom je Čas asi ze všeho nejvíce. Na ploše necelých tří hodin velmi přesvědčivě a s neustávající naléhavostí ukazuje, že i dobří lidé, kteří nikdy nechtěli vědomě překročit zákon, natož někomu ublížit, se mohou v životě dostat do situace, která nemá dobré východisko. Buď si pokřivíte charakter, nebo vás či někoho z vašich blízkých čeká něco hodně nemilého. Jiná cesta někdy zkrátka není. A ani kvůli tomu nemusíte skončit ve vězení, byť jednou z ústředních myšlenek minisérie bezpochyby je, že pobyt v něm se na vás v každém případě nějakým způsobem podepíše.

Navzdory výše zmíněnému se ale rozhodně nejedná pouze o jednostranně depresivní podívanou, jejímž cílem je publiku sdělit, že život může být nefér, i když se snažíte být co nejlepším člověkem. A že současný britský vězeňský systém má k dokonalému fungování daleko, jelikož za zdmi vězení nejsou v bezpečí ani dozorci, natož samotní trestanci, přestože se snaží chovat příkladně.

Čas je stejnou měrou pojednáním o svědomí, vině, trestu, odpuštění či naději. K těmto závažným a hlubokým tématům se vyjadřuje primárně Markova linie. Učiteli, manželovi a otci dospívajícího syna zničila život závislost na alkoholu. Svůj trest vnímá jako cestu k vykoupení, ze všeho nejvíc ale touží po odpuštění těch, jimž svým nezodpovědným chováním hodně ublížil. Cestou k nápravě je pro něj i pomoc některým spoluvězňům. Scény, kdy učí číst a psát negramotného trestance v kontrastu s momenty plnými fyzického i psychického utrpení působí téměř povznášejícím dojmem. Stejně jako vyznění závěrečné scény, která nenásilně zprostředkovává silnou katarzi. Už jen kvůli ní nebudete zhlédnutí tohoto malého klenotu litovat.

Formálně neokázalé, ale obsahově hutné dílo kromě sugestivně zachyceného vězeňského prostředí a velmi vyostřených vztahů nejvíce spoléhá na herecké výkony. Dokonale autentičtí jsou ve svých úlohách všichni představitelé, nejvíce pochval ale budou nepřekvapivě sklízet Bean a Graham, kteří jsou zde protagonisty s největším prostorem, ostatní jim spíše jen přihrávají. Oba herci jsou charismatičtí a zkušení a jejich role, které nespočívají v okázalých gestech, ale naopak v precizním subtilním projevu, jim skvěle sedí. Oběma by za jejich výkony slušela nějaká herecká cena.

Když pominu, že se Čas jen těžko bude někdy moci postavit po bok největších filmových vězeňských klasik, jako jsou Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle či Frajer Luke, vedle nichž přeci jen vypadá poněkud obyčejně (což byl ale v podstatě záměr), jeho jedinou větší chybu vidím v tom, že linie obou mužů jsou po celou dobu až příliš paralelní. Jsou to vlastně dva separátní příběhy, které spojuje prostor, čas a některé dílčí motivy, naplno se ale osudy Marka a Erica překvapivě nikdy vyloženě neprotnou. Pro někoho to jistě může být vítané zpestření jdoucí proti diváckému očekávání, z mého pohledu jde ale o nepříliš šťastný dramaturgický tah, jenž zabránil skvělému dílu, aby atakovalo hranici dokonalosti.

Hodnocení: 85 %