V nemilosti: depresivní melodrama se Sandrou Bullock se rafinovaně pouze tváří

V dramatu V nemilosti, které si můžete pustit na Netflixu i s českým dabingem, se herecká stálice Sandra Bullock představuje v netypické poloze. Nemá na sobě make-up, neusmívá se, její vlasy poletují všemi směry amusí snášet pohrdání od převážně zuboženého okolí. Ztvárňuje postavu jménem Ruth Satler, kterou právě pustili z vězení, kam putovala za vraždu šerifa (W. Earl Brown). Její propuštění doprovází vzpomínkové záblesky z osudného dne, který jí navždy změnil život a odloučil ji od podstatně mladší a teprve pětileté sestry Katie. Ta je nyní plnoletá, vyrůstá ve slušné adoptivní rodině a dávné traumatické události si podle všeho nepamatuje - tedy až do téhož dne, kdy se její zapomenutá starší sestra ocitá na svobodě. Tehdy ji při řízení na okamžik rozhodí náhlá vzpomínka, projede na červenou a utrpí lehčí zranění při srážce s projíždějícím vozem.

Příběh se nám tím pokouší naznačit, že Ruth a Katie mají jakési zvláštní duševní propojení, které uvádí věci do pohybu. Jsou přece rodina a právě ta je základem, na němž filmová novinka německé režisérky Nory Fingscheidt staví svůj propletený melodramatický příběh. Ruth má za sebou nepředstavitelně těžké období, během něhož o celou svou rodinu přišla. Její matka zemřela při porodu Katie, otec po nějaké době spáchal sebevraždu a u venkovského domu se objevil dobrosrdečný šerif s několika pomocníky, kteří měli povinnost dvě osiřelé dívky vystěhovat. Okolnosti, které vedly k vraždě šerifa, přitom snímek vybarvuje postupně a v průběhu celého příběhu. Tím mi hlavně zpočátku připomněl slavného Uprchlíka, v jehož úvodu vidíme flashbacky a tajemnou vraždu ženy, jejíž manžel v podání Harrisona Forda je záhy odsouzen k trestu smrti. Také zde naznačují neúplné a volně rozvíjené návraty v čase nevinu Ruth, která dynamický prolog filmu zakončuje svým odchodem z vězení.

Propuštěná žena chce navázat na svou tesařskou praxi, ovšem uplatnění nejdříve nachází jen v továrně na zpracování ryb. Její depresivní existenci a stín 'vražedkyně poldy', který se za ní neustále táhne, může osvítit pouze Katie, již hodlá za každou cenu vypátrat. V tom jí ale brání nejen ochranářský adoptivní systém a její nevyhovující sociální status, nýbrž i bratrská dvojice Steve Whelan (Will Pullen) a Keith Whelan (Tom Guiry). Jde o syny zavražděného šerifa, kteří hodlají vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jejich rodina byla onoho dne rovněž rozklížena a oni i po letech cítí křivdu, která vyžaduje krajní řešení 'oko za oko, zub za zub'. Respektive, takovou křivdu zpočátku používá pouze Steve jako omluvu k pomstychtivým činům, jež po propuštění Ruth plánuje. Keith oproti tomu argumentuje racionálně a myslí na vlastní ženu a dítě, což mu ale, stejně jako příběhu samotnému, dlouho nevydrží.

Přístup bratrů a hlavně vývoj původně rozumného Keitha koresponduje s

celkovou nahodilostí příběhu, který vše podřizuje co nejdramatičtějšímu konfliktu. A to na úkor uvěřitelnosti a bohužel i emocionální soudržnosti. "Život jde dál," odpovídá Ruth neznámému muži na jeho stesk po zemřelém otci, aniž by tušila, že jde o špehujícího Keitha. Právě tahle jediná věta, ostře kontrastující s myšlenkami o nesmazatelných stopách minulosti, vyvolává rozhodující touhu po pomstě. Opět se nabízí paralela s Uprchlíkem a slavnou frází 'Mně je to jedno', kterou reagoval pronásledující maršál na prohlášení o nevině stíhaného Forda. Jenže zatímco akční klasika z devadesátek byla vystavěna převážně kolem vývoje vztahu dvou silných osobností, které se při pátrání po pravdě vzájemně ovlivňovaly a doplňovaly, zde se o pozornost bije příliš mnoho matně vykreslených postav.

Jádrem vyprávění, které nepostrádá jistou působivost, je z mého pohledu neutěšené sociální postavení Ruth. Ta je ubytována ve stísněném činžáku po boku pochybných existencí a musí pracovat v prostředí, které zapáchá i v pohodlném gauči před televizí. Psychologická studie společenského ztroskotance, které by nescházela syrová špinavost, věcnost a dojem neúprosné každodennosti, se ovšem navzdory nadějnému rozjezdu nekoná. Ruth se v práci seznamuje s přívětivým sympaťákem Blakem (John Bernthal) a scénář nás připravuje na romantickou linii, od níž však rázem uhýbá pouze ke dvěma smutným rozhovorům, prohlubujícím nekonečné společenské předsudky. Absenci romantiky sice kvituji, ale postavu Blakea považuji za mrhání časem a hlavně Jonem Bernthalem, jehož charisma zůstává nevyužito a jeho přítomnost slouží jen k velmi nepatrnému posunu v ději.

Základem je totiž navzdory bezútěšnosti života Ruth a pomstychtivosti Keitha se Stevem stále rodina, a to v tom nejvíce šablonovitém 'spielbergovském' duchu. Součástí už tak přeplněného příběhu je totiž ještě jedna rodinka, která nyní žije v bývalém venkovském domě Ruth a Kathie a již představují manželé John (Vincent D'Onofrio) a Liz (Viola Davis) se dvěma syny. Ruth se k místu plnému hořkých vzpomínek vrací a srdečný John se ji ujme. A jaké štěstí, John je zároveň právník, jehož Ruth právě potřebuje k zařízení kontaktu s adoptovanou Katie. Z filmu se v průběhu stává stále náhodnější slepenec setkání a konfrontací, který sice v relativně krátké stopáži 113 minut nenudí, ovšem současně odpírá skutečně oduševnělý a psychologicky vyzrálý prožitek, k němuž z počátku tak směřuje.

Soukromá odysea Sandry Bullock je i díky kvalitnímu výkonu nestárnoucí herečky, která i v sedmapadesáti letech zvládne uhrát sestru o tři dekády mladší herečky, dlouho oslovující a funkční. Ten velký věkový rozdíl mi postupně přestával vadit a místo něj mi nadzvedl obočí nezvládnutý závěr, který vše nadějné definitivně zašlapal do země. Ač sebevíc přitažený za vlasy v nepravděpodobných souvislostech a chování některých postav, příběh zvládá postupně gradovat a nabízet různá rozřešení, z nichž je jedno více tragické než druhé. Zvolené vyústění ovšem odporuje ryze depresivnímu průběhu a vše vyřeší tím nejvíce pochybným, nudným a uměle slzopudným způsobem. Mohlo jít alespoň o nadprůměrný hollywoodský propletenec více žánrů s atraktivní audiovizuální a hlavně hereckou skořápkou. Takhle je výsledkem velmi zbytečný a emocionálně nevyrovnaný film, který je ve všech směrech nedotažený.

Něco si půjčuje z britských sociálních komentářů 60. let, ovšem oproti nim je sestavený na efekt a protagonistka je spíše filmová drsňačka bez přesvědčivých emocí a psychologie. Jedna scéna, v níž Ruth náhle čelí fyzickému útoku spolupracovnice, která svůj vzteklý výlev doprovází opakovaným heslem 'Vražedkyně poldů', zase dává vzpomenout na vynikající severské drama Thomase Vinterberga Hon. V něm je učitel v podání Madse Mikkelsena vystaven všeobecnému opovržení kvůli vymyšlené kauze dětského zneužívání a při nákupu v obchodě jej nevybíravě zmlátí prodavač. Zatímco Hon ale k takové agresi dospěl sofistikovaně a naturalisticky, v případě V nemilosti se pohybujeme na mnohem chatrnější psychologické půdě a vše se děje pouze účelově. A vklíněná linie o pomstě vyznívá z podobných důvodů rovněž do ztracena - snímku by se musel chopit S. Craig Zahler (Blok 99) s jeho násilnou hodnotovou filosofií, aby dokázal publikum vyčerpat a klepnout přes prsty.

V nemilosti je nezvládnutý snímek, který chce být mnohým. Pocitovým dramatem, kritikou systému, neodpouštějícího minulá pochybení, i thrillerem o vyřizování duševních účtů. Ve výsledku je ale pouze hezky natočenou a zahranou jednohubkou, v níž se veškerá naléhavost rozplývá do nepřesvědčivého a sentimentálního sdělení. Zajímavé vedení pozornosti, udržující prvek záhady, je nejvýraznějším prvkem vyprávění, které ale doplácí na kýčovitost a přehršel motivů. Zápletka přitom není vůbec marná a Sandra Bullock se snaží, aby filmu dodala absentující hloubku alespoň svým soustředěným herectvím. Nora Fingscheidt, jejíž celovečerní debut Narušitel systému z roku 2019 získal Stříbrného medvěda na Berlinale, ovšem předvádí rutinní hollywoodskou skládačku, která je bohužel na hony vzdálená třeba Vinterbergově unikátní evropské osobitosti.

Hodnocení: 50 %