Papírový dům: od jedinečného hitu k nechtěné parodii sebe sama

Superúspěšný seriál vypráví o skupině ozbrojených zlodějů, kteří přepadnou Královskou španělskou tiskárnu cenin. Na sobě mají rudé kombinézy, na tvářích masky s podobiznou Salvátora Dalího a oslovují se jmény měst (Berlín, Denver, Tokio, Rio, Nairobi atd.). Drží rukojmí a jsou neustále v kontaktu se svým vůdcem, přezdívaným Profesor (Álvaro Morte), který jim zvenku pomáhá a současně manipuluje policií. Cílem ozbrojené bandy ale není cokoliv ukrást. Během několikadenního pobytu si chtějí „pouze“ vytisknout přibližně miliardu eur...

Když zhruba před třemi lety dorazil na Netflix španělský seriál Papírový dům, brzy se z nenápadného titulu vyklubal absolutní celosvětový hit. Adrenalinový zlodějský krimi thriller, který v sobě zručně a osobitě propojil prvky filmů, jako jsou Dannyho parťáci, Psí odpoledne či Vyjednavač, si diváky získal neustálým přísunem napětí a častými dějovými zvraty, které však téměř nikdy nepůsobily hloupě či samoúčelně. Bylo zkrátka vidět, že scenáristé v čele s hlavním tvůrcem Álexem Pinou měli děj od začátku až do konce velmi dobře promyšlený. Podobně jako Profesor svůj spoustu let připravovaný plán, který počítal s nejrůznějšími komplikacemi, k nimž by mohlo během složité akce dojít.

To platilo pro první dvě řady, které fungují jako jeden celistvý příběh s velmi uspokojivým závěrem. Vzhledem k fenomenálnímu úspěchu se ale vedení Netflixu rozhodlo v příběhu pokračovat. V produkci streamovacího giganta tak vznikly další tři řady, které jsou rovněž koncipovány jako jeden velký příběh, jenž volně navazuje na konec druhé série. Ten spočíval v tom, že lupiči i se svou kořistí unikli ze země a začali si své bohatství naplno užívat.

Děj třetí série se rozjíždí ve chvíli, kdy je jeden z členů týmu (Rio) dopaden Interpolem. Místo oficiálního zatčení je však týdny držen v utajení a pravděpodobně krutě mučen. Profesor s Tokio (Úrsula Corberó), Riovou přítelkyní, svolají zbytek týmu a spolu s několika novými členy se rozhodnout uneseného Ria zachránit. A to tak, že přepadnou španělskou národní banku, v níž se nachází 90 tun zlata, které slouží jako národní rezerva. Chtějí tak donutit vládu, aby byl protiprávně držený Rio propuštěn. Z dalšího ozbrojeného přepadení se však postupně stane téměř válka s celou zemí.

Třetí, čtvrtá a pátá série jsou v základu koncipované stejně jako první dvě. Přepadení banky sledujeme v rámci tradičního lineárního vyprávění, které je však v každém dílu doplňováno flashbacky, v nichž se vracíme do různých časových etap předcházejících loupeži. Jejich účelem je zejména prohlubování charakterů postav prostřednictvím seznamovánís jejich minulostí a motivacemi ke krádeži a postupným odhalováním jednotlivých fází Profesorova velkého plánu. V seriálu tak opakovaně přichází momenty, kdy to vypadá, že jsou (anti)hrdinové definitivně v koncích, přičemž vzápětí zjistíme, že i s danou situací Profesor předem počítal, tudíž ví, jak si s ní poradit. Právě v těchto chvílích hodně záleží, zda jste ochotní přijmout takovou míru Profesorovy geniality a abnormální schopnosti předvídat několik kroků dopředu, jak se v konkrétní situaci zachovají elitní policejní vyšetřovatelé, kteří jdou protagonistům nemilosrdně po krku.

Co se však toleruje věru špatně, je mnohdy extrémně hloupé chování postav a nepřehlédnutelná účelovost scénáře. I v prvních dvou řadách bychom jistě našli pasáže, kde někdo nezareaguje dvakrát smysluplně nebo kde úspěch plánu mohla snadno zhatit jediná malá nepředvídatelná náhoda. Od třetí série se ale některé postavy někdy chovají pomalu jako po lobotomii. V případě Ria se dá určitě přihlédnout k tomu, že si prošel dlouhým a tvrdým mučením, které mu mohlo způsobit silné duševní trauma. Scenáristé však s jeho narušenou psychikou pracují velmi nekonzistentně a náhodně. Chvíli to například vypadá, že se mladý hacker pod tlakem aktuálních událostí psychicky zhroutí, krátce poté ale společně s kolegy oslavuje jeden z dílčích úspěchů, aniž by byla jakkoli akcentována zásadní ztráta, kterou před pár hodinami utrpěl. Jindy zase při pátrání po extrémně nebezpečném protivníkovi, jenž se skrývá někde v bance, rozebírá s Denverem svůj milostný život, kvůli čemuž oba vzápětí málem umřou při až zoufale pitomé přestřelce, kdy na sebe střílí minimálně pět lidí automatickými puškami, výrazněji zraněn ale není ve výsledku nikdo.

Podobných situací je navíc v seriálu mnoho. Obzvlášť ve čtvrté a páté sérii se během akčních scén vystřílí tisíce nábojů a odpálí haldy granátů, z hlavních postav je ale obvykle někdo vážně zraněn jen tehdy, když se to scenáristům zrovna hodí. A opravdu nejsou natočeny natolik dobře (např. práce s prostorem je leckdy tristní), aby se nad tím dalo mávnout rukou. Navíc k diskutování o ryze osobních problémech, které má nejednou úroveň průměrné telenovely, při krvavých bojích o holé přežití zde dojde také vícekrát a prakticky pokaždé to zavání scenáristickou nekompetencí, která dělá z původně inteligentního a propracovaného počinu parodii na sebe sama.

Je třeba uznat, že seriál musel být na poměry televizní produkce hodně drahý (poslední tři série obzvlášť). Děj se zdaleka neodehrává jen v bance a jejím blízkém okolí, ale kromě několika míst ve Španělsku i v různých světových lokacích (tropické ostrovy, blízký východ, Japonsko atd.). Vysoký rozpočet je ale vidět především v častých akčních scénách, v nichž kromě masivních přestřelek mezi lupiči a policií dochází i k efektním explozím, kamera má daleko do nudné statičnosti, každý díl doprovází dravá hudba, která značně přidává seriálu na zběsilém tempu, atd.

Při natáčení čtvrté řady se tvůrci zřejmě mohutně inspirovali oblíbeným konceptem Smrtonosné pasti. Jsme tak svědky inverzní parafráze ikonické akční klasiky, kdy „hodným“ teroristům zatápí „zlý“ šéf ochranky guvernéra banky. Na jeho charakteru se tvůrci navíc vskutku vyřádili. Kromě toho, že jde o bývalého vojáka, který nemá se zabíjením sebemenší problém, je také vykreslený jako těžkotonážní fašista, jenž okázale opovrhuje každou menšinou (některé členy týmu záměrně rasisticky či homofobně uráží). To jde ostatně ruku v ruce s tím, jak se v následující trojici sezón do popředí nepřehlédnutelně tlačí progresivistické hodnoty (víc se řeší homosexuální vztahy, jedna z nových postav je transžena apod.).

A pokud byla hlavním inspiračním zdrojem pro čtvrtou řadu Smrtonosná past, v případě páté, potažmo její první poloviny, se tvůrci patrně nechali inspirovat kultovním hongkongským akčním infernem Hard Boiled, popřípadě rovnou regulérními epickými válečnými řežbami ve stylu Černý jestřáb sestřelen. Několik epizod před koncem totiž do hry vstoupí nekompromisní vojenská jednotka a z Papírového domu se tak bez přehánění stane téměř válečný film. Bezpochyby to má svoji působivost (příběh díky tomu mohutně graduje a dojde i k pár silným a osudovým zvratům), opět to ale kazí pár nesmyslů ve scénáři. Hodně však zachraňují závěrečné dvě epizody, kde tvůrci jednak vytasí jeden z nejlepších a nejpřekvapivějších zvratů, především se jim ale podaří celý seriál vcelku přijatelně uzavřít.

Celkově jsou však třetí, čtvrtá a pátá série znatelně slabší než téměř bezchybné první dvě, které žádné další díly nepotřebovaly. Druhý příběh skupiny nezvykle ambiciózních zlodějů je sice ještě epičtější, akčnější a možná i zábavnější, napínavější a nepředvídatelnější než první, současně je ale také zbrklejší a po stránce scénáře a logiky výrazně děravější. Nabídne pár chytlavých a výživných novinek (dobývání se do zatopeného trezoru, převelice zábavná těhotná záporačka), občas dokáže být i nezvykle nemilosrdný k postavám, pokud ale budeme první dvě sezóny brát jako kvalitní áčkový seriál, následující tři už jsou spíše lepší béčko.

Nabízí se tak nelichotivé srovnání se seriálem Útěk z vězení, jehož první řada byla brilantní žánrovou zábavou, která se také sledovala jedním dechem, s přibývajícími sériemi se však zprvu inteligentní a nápaditá podívaná začala stále více utápět v překombinovanosti a absurdních zvratech. K ryzí směšnosti se Papírový dům na rozdíl od Útěku z vězení naštěstí nedopracoval, moc k tomu ale nechybělo.

Hodnocení: 70 %