Když nepomůže rodina, je tu bájný tapír. V tchajwanském fantasy dramatu se malý chlapec vypořádává se smrtí tatínka

Ahoj, tapíre! je celovečerním hraným debutem mladého tchajwanského režiséra Ketshvinna Cheea, který snímek s animovanou dvojicí tapírů natočil pro svého bratra. Ten se těžce vyrovnával se ztrátou tatínka a film si dal za cíl poukázat na to, že smrt je součástí života. Kolem tohoto tématu bychom neměli chodit po špičkách a přivírat před ním oči, prostě se mu vyhýbat.

Otec malého Ah Keata (Run-yin Bai) vyjede jednoho rána na moře za pravidelnou obživou a už se nevrátí. Svému synovi zanechal papírový talisman, sošku tapíra, který ho má chránit před zlými sny, jimiž se pozoruhodný tvor dle mytologie živí. Po zmizení rybáře se rozpoutají silné emocionální vlny plné zoufalství, slz a bezmoci, když se ho především matka a manželka snaží za každou cenu uprostřed rozbouřeného moře najít. Před malým Ahem ale nikdo neřekne ani slovo, a tak je chlapec zcela ponořený do svého světa, kde se mu po nocích zjevuje dvojice roztodivných tapírů živící se jeho démony a strachy. Ah u těch němých tváří nalézá útěchu, kterou mu jeho matka s babičkou ve všem tom zmatku nejsou schopné dodat. Navíc rozhodně není nevědomým osmiletým chlapcem, dokáže totiž velmi dobře vycítit, že něco není v pořádku a že se jeho otec s největší pravděpodobností domů nevrátí.

Především japonská manga tvorba k nám přinesla často tak upozaďované téma prožívaných emocí, tedy i smrti, které se v západní kinematografii stále dost opomíjí. Animované Miyazakiho filmy se s ním nikdy pracovat a není divu, že si k nim nejmladší tuzemské publikum vytvořilo už před lety kladný vztah (aktuálně vybraná tuzemská kina promítají jeho klasiku Můj soused Totoro).

Film Ahoj, tapíre! se ale v mnohém liší. Dospělí jsou tu o poznání uzavřenější a od dětí oddělenější, snímek je hraný a jedinými 3D animovanými postavami jsou zde dva zmiňovaní tapíři. To dělá film dospělejším a emoce výraznějšími, neboť co snese animovaný snímek, působí při pohledu na skutečnou tvář plačícího herce mnohem silnějším dojmem.

Režisér se nevyhýbá až dokumentárně laděným scénám z chodu přístaviště a tchajwanské rodiny. Nechybí zde parta kamarádů pořádající výlety do přilehlého lesa ani magický realismus budovaný kolem tapíří mytologie a nočních scén. Autor navíc do snímku poměrně důmyslně vkládá flashbackové scény – vzpomínky na ztraceného otce – a nabízí tak autentický vhled do mysli osmiletého chlapce, který vzpomíná například na to, jak kvůli tomu, že nedokázal jednoho rána brzy vstát, přišel o poslední rozlouční s milovaným tátou.

Melancholicky laděné Ahoj, tapíre! trochu připomíná starší titul Stephena Daldryho Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko (2011), v němž syn muže, který zemřel v ruinách New Yorku během teroristických útoků ze září 2001, pátrá v pozůstalosti svého otce a tím si ho zároveň zpřítomňuje. Pro Aha z Ahoj, tapíre! znamená něco obdobného dvojice tapírů, s nimiž prožívá několik bezesných nocí. Snímek navíc připomíná, že děti by při truchlení po pozůstalých neměly být odstrčeny stranou, ale mělo by se s nimi o tématu komunikovat (odpovídajícím způsobem podle jejich věku, v knižní podobě se tak děje například touto formou). Děti se totiž často v kritických situacích chovají autentičtěji než dospělí.

Hodnocení: 75 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.