Recenze: Poslední noc v Soho je krásně stylovou poctou 60. létům. Jako horor ale funguje jen napůl

Poslední noc v Soho britského režiséra Edgara Wrighta se zaměřuje na citlivou studentku módního návrhářství Eloise (Thomasin McKenzie), která se právě přestěhovala z malé anglické vesničky do životem pulzujícího Londýna. Více než studium či obrážení večírků se spolužáky ji ale ovlivňují „noční dobrodružství“, které zažívá po usnutí v pokoji pronajatém od staré paní Collinsové (Diana Rigg). Ve snu se vrací časem do šedesátých let, do proslulé londýnské čtvrti Soho a nočního klubu Café De Paris. Tady potkává talentovanou zpěvačku a tanečnici Sandie (Anya Taylor-Joy), které chybí už jen krůček k tomu, aby se stala opravdovou hvězdou. Sandie má silné kouzlo osobnosti, kterému Eloise podléhá čím dál víc, stejně jako stylu a atmosféře dané dekády. Podléhá jim tak, že si nevšímá, jak mezi všemi těmi barvami začínají převládat temné tóny, a že její noční pouto s minulostí začíná pronikat i do její každodenní existence. Eloise si uvědomuje, že Sandie nemusí být jen výplodem její fantazie, ale skutečnou lidskou bytostí, která ji z minulosti zoufale volá o pomoc. A tu se jí mladá dívka rozhodne poskytnout.

Edgar Wright je známý (a oblíbený) zejména kvůli kultovní tzv. „Cornetto“ trilogii, již tvoří snímky Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení a U Konce světa. Ty spojuje především značná komediální nadsázka, zběsilé tempo, vytříbená audiovizuální stránka a uvědoměle podvratná práce s žánry (zombie horor, policejní akčňák, invazivní sci-fi). Podobné atributy vykazoval i jeho videoherně laděná komiksovka Scott Pilgrim proti zbytku světa. Poměrně velkým krokem stranou byl čtyři roky starý Baby Driver, kde Wright humor nahradil muzikálovou stylizací. A další krok stranou představuje i jeho aktuální novinka.

V Poslední noci v Soho podobně jako v Baby Driverovi Wright opustil komediální aspekty a nadsázku. Tentokrát se žánrově nejvíce přiklonil k retro psychothrilleru a duchařskému hororu. Rozhodně se ale nejedná o tradiční schematickou žánrovku.

Film má dvě hodiny, přičemž v té první se neodehraje prakticky nic, co by se dalo označit za hororovou či thrillerovou scénu či výjev. První polovina snímku, v níž se hrdinka postupně ponořuje do svých vizí a stále více sympatizuje se Sandie, tak slouží v první řadě jako expozice, v nichž se seznamujeme s ústředními postavami. Kromě zmíněných podstatnou úlohu v příběhu sehrají vypočítavý hezoun Jack (Matt Smith), jemuž Sandie propadne, tajemný postarší elegán (Terence Stamp), jenž Eloise pronásleduje, či milý Eloisin spolužák John (Michael Ajao), který je protagonistce neustále oporou.

Wright má 60. léta, plná barev, výrazných oděvů, účesů a legendárních písní (fanoušci Petuly Clark a jejího Downtown budou v sedmém nebi), viditelně hodně v oblibě. Snové retro pasáže z nočních podniků, v nichž se Sandie obvykle pohybuje a kde probíhají bujaré večírky, si Wright z pozice režiséra evidentně užívá - a věnuje jim spousty minut. Z mého pohledu možná až příliš, protože kvůli tomu zhruba hodinu stopáže příliš netušíme, na poli jakého žánru se vlastně pohybujeme. Někomu ona nejistota (a důkladné opájení se atmosférou dané dekády) samozřejmě může vyhovovat, pokud ale na snímek půjdete s vidinou napínavého, či přímo strašidelného filmu, budete prvních pět či šest desítek minut možná trochu nervózní, zda jste si náhodou nespletli kinosál.

V druhé půlce už se ale začínají naplno vynořovat rysy temnější podívané. Eloisiny vize se z optimistických stávají ponurými, když se osud ambiciózní Sandie vyvine velmi znepokojivým směrem. Odhodlaná Eloise chce vypátrat, co přesně se tehdy s nadějnou krásnou zpěvačkou stalo. Film se tak přesune do vod nadpřirozené mysteriózní detektivky, navíc s prvky a scénami typickými pro duchařiny (Eloise začnou intenzivně pronásledovat děsivé přízraky).

Většina tahů a rozhodnutí Wrightovi vychází velmi dobře. Formální stránka je opět na skvělé úrovni (krásné záběry doplňují vhodně zvolené songy), vyprávění je dostatečně plynulé a srozumitelné, dějové zvraty ucházející (hlavní pointa je vymyšlena velmi dobře) a herecké výkony vysoce kvalitní (zejména v případě ústředního dua hereček).

Jakožto velkého příznivce stylových a sofistikovaně koncipovaných hororů a thrillerů mě tedy významněji mrzí pouze přemrštěná stopáž. V jádru jde totiž o poměrně jednoduchý příběh, jenž mohl Wright vzhledem ke svým celkově nadprůměrným filmařským schopnostem snadno vměstnat do rozumných devadesáti minut, aniž by to snímek zásadně poškodilo. Je dosti paradoxní, že tvůrce dosud velmi signifikantní kromě jiného značnou dynamikou svých děl, tentokrát dojede na přílišné a lehce samoúčelné natahování délky filmu.

Samozřejmě existují i kvalitní horory, které mají metráž podobnou, ne-li ještě mohutnější – z nedávné doby např. Lék na život či ambiciózní remake Suspirie. Oba snímky však svou 'hororovost' dávají dostatečně najevo už od prvních minut, napětí a děs precizně gradují a po celou dobu budí dojem konzistentního filmového tvaru, takže svou nadstandardní délku dokázaly obhájit. Poslední noc v Soho oproti tomu trochu působí jako dva rozdílné snímky se shodným dějovým základem.

Hodnocení: 70 %