Recenze: Bitva v ústí Šeldy je ambiciózní válečné drama, jemuž ale snaha o různé perspektivy spíše škodí

Milovníci válečných filmů, především pak filmových příběhů ze druhé světové války, už možná zaznamenali, že nabídka Netflixu se minulý týden rozrostla o ambiciózní žánrový příspěvek s názvem Bitva v ústí Šeldy. Znalci si jistě rychle přiřadí odpovídající data, dějinné souvislosti či zeměpisné souřadnice, ovšem laičtí fandové se nemusí bát. Snímek režiséra Matthijse van Heijningena jr., jehož známe díky dekádu starému prequelu Věc: Počátek, si totiž hned v úvodu vypomáhá už tradiční pomůckou v podobě historických filmů, které nabízí záběry na tehdejší mapu Evropy a informační titulky. Ústí Šeldy je na podzim 1944 Němci okupovaným územím a spojenci podnikají rozsáhlé operace, jež mají řeku vyčistit od nepřátel a zajistit volný průchod až k antverpskému přístavu, kam je potřeba dopravit zásoby pro spojenecká vojska.

Nizozemský filmař, jenž se po sebevědomém oživení hororové klasiky Johna Carpentera na takřka deset let odmlčel, by svou novinkou rád navázal na výpravné válečné velkofilmy ze šedesátých a sedmdesátých let. Netouží jen představit slavnou bitvu, velký příběh chce podat prostřednictvím několika postav z různých stran barikády a otisknout jejich skutky do závěrečného očekávaného střetnutí. Problém ale začíná už u samotných vzorů, neboť nekonečně dlouhé a statickými dialogy napěchované snímky jako Příliš vzdálený most patří k tomu druhu oceňovaného filmového umění, které hodně stárne. Bitva v ústí Šeldy nedisponuje zástupem hereckých hvězd a trvá pouze dvě hodiny, avšak její uchopení je také spíše statické. K jejím hrdinům si nevytvoříme zdaleka takový vztah, jak by bylo pro adekvátní a zamýšlenou odezvu potřeba.

Scénář je pomyslně rozdělený na dva odlišné příběhy se třemi klíčovými protagonisty. Tím prvním je civilistka Teuntje (Susan Radder), žijící v nejzápadnějším koutě nacisty okupovaného Nizozemska s otcem držícím neutrální postavení. Její mladší bratr Dirk (Ronald Kalter) je zatčen za napadení německého vozidla a Teuntje zjišťuje, že je členem odboje a má důležité fotografie, které prozrazují tajné rozmístění německých vojsk u ústí Šeldy. S otcem (Jan Bijvoet) se za bratra přimlouvají u místního velitele Berghofa (Justus von Dohnányi) a získají sympatie jeho sekretáře a překladatele Marinuse (Gijs Blom), holandského dobrovolníka ve službách SS. Ten zastupuje rozpolceného vojáka, jenž má pochyby o charakteru dobra a zla. Další oddělená linie sleduje posádku spojeneckého kluzáku, který havaroval na nepřátelském území během letecké operace Market Garden.

Pokud jsou na pořadu akční a bitevní scény, drží snímek pozornost bez

problémů. Ať už se odehrávají na řece, v blátě, uzavřeném domě anebo v kokpitu padajícího letounu, Heijningen má při jejich inscenaci jistou ruku a vypadají celkem přesvědčivě. Týká se to hlavně závěrečného masakru, kdy se spojenci plazí napospas ukrytému nepříteli a všudypřítomný prach se mísí s krví a hrozným křikem zraněných. Jakmile ale dojde na statičtější a dialogové scény, které zabírají dvě třetiny stopáže, mizí jakékoli osobité vize či pamětihodnosti. Teuntje pobíhá mezi svým otcem a lidmi z odboje, tváří se čím dál vyděšeněji a její zoufalství nedopadá na úrodnou půdu už proto, že Susan Radder není moc dobrá herečka. Linie s jejím bratrem nemůže nikoho ani v nejmenším šokovat, neboť Berghof nastupuje na scénu jako záporák a od začátku je zřejmé, že hodlá Dirka zlikvidovat.

Putování nepřátelskou krajinou, jehož hlavním hrdinou je britský seržant Will Sinclair (Jamie Flatters), je pro změnu zdlouhavé a nudné, potenciálně nezajímavější postavou zůstává rozpolcený Marinus. Také jeho dilema ovšem nepřekračuje hranici té nejzákladnější filmové psychologie a vyjma úplného konce zůstává pasivní figurkou, která je vláčena okolnostmi a při krvavé bitvě jen civí s otevřenou pusou. Spojení těchto linií, které jsou samy o sobě vystavěny na klišé a triviálnosti, nijak nepozvedá příběh filmu, účinek závěrečné bitvy ani scenáristicky okatě vypočítaného setkání všech protagonistů. Sotva jsem si zvládl zapamatovat jména postav, neboť chybí silné expozice, a po skončení jsem měl nutkání otevřít si Wikipedii a dozvědět se více o celém historickém kontextu, což pro výpravný válečný snímek také není dobré vysvědčení.

Není to přitom tak, že by byl film odtažitý a sledující vůbec nevtáhl do děje. Publikum naopak zaručeně pohltí věrohodný produkční design a krása některých pečlivě aranžovaných záběrů. Pozornost udržuje i vyvážené schéma vyprávění s typickými půlhodinovými zlomy – po třiceti minutách se britská posádka, v níž nechybí ani představitel Draca Malfoye Tom Felton, ocitá ve vzduchu a půl hodiny před koncem začíná finální boj. Jen ta výplň mezi jednotlivými očekávanými zvraty, stojící na bezbarvých hrdinech a ještě matnějších antagonistech, má k výživnému válečnému dramatu hodně daleko. Vůbec nepociťujeme ten nepředstavitelný strach, který museli zažívat osamělí odbojáři nebo vojáci na území nepřítele. Místo toho dáváme pozor na to, jak se všechny linie propojí a jaký to přinese efekt. Závěr je melodrama jako lusk, v němž se všichni tři protagonisté setkávají a jejich osudy se protnou.Ale pro postavy, k nimž nestačil přimknout a neměl o ně starost, divák slzy neuroní.

Bitva v ústí Šeldy se pokouší rekonstruovat průběh méně známého, a přitom velmi důležitého vojenského střetnutí, ale uspokojí leda ty diváky a divačky, jimž je fuk, že se nic zásadního z historie nedozví. Přeskakováním mezi více postavami se většinou zabraňuje nudnému přešlapování na místě, ale nevýrazný příběh postrádá silné dramatické impulzy a z hlavy rychle vyšumí. Tři povedené akční scény a práce kameramana Lennerta Hillegeho by si říkaly o promítání v kině, ovšem jinak je Netflix, kde se snímek těší slušné sledovanosti, pro takto generickou filmařinu naprosto dostačujícím domovem.

Hodnocení: 60 %