Recenze: Zpráva o útěku z Osvětimi je důležitým filmem, pokud publikum nemá o daných událostech žádný přehled

Filmů, které oživují hrůzy holocaustu, není nikdy dost, protože dorůstají nové generace diváků a divaček. Nacistickým zločinům proti lidskosti bylo navíc v dobách druhé světové války pro nedostatek důkazů těžké uvěřit a o to více vyniká hrdinství Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby. Tedy dvou slovenských židů, jimž se z osvětimské továrny na smrt podařilo uniknout a předat podrobnou zprávu o praktikách 'konečného řešení', která pomohla zachránit desítky tisíc lidských životů.

Sám Wetzler napsal o těchto událostech knihu Čo Dante nevidel, která režisérovi Peteru Bebjakovi posloužila jako předloha k jeho filmové novince Zpráva. Ta se zaměřuje na neuvěřitelný skutečný příběh Wetzlera a Vrby a zavádí publikum do hrůzného koncentračního tábora, kde lidský život pozbyl jakékoli hodnoty. Kromě toho, že chce poukázat na začarovaný kruh naší historie a informovat soudobou generaci, ovšem snímek postrádá hodnotný vklad i sílu svých obecných argumentů.

Zajímavostí pro tuzemské publikum dozajista bude herecká účast Johna Hannaha, známého z blockbusterové série Mumie, jenž zde ztvárňuje ambasadora Červeného kříže. Britský herec se nechával slyšet, že Zpráva je 'důležitý film', což ho zřejmě přesvědčilo k přijmutí menší, byť signifikantní role. V tomto tvrzení o význačnosti díla ovšem kromě respektu nad tvůrčími záměry shledávám také kámen úrazu, neboť onu tematickou důležitost filmu tvůrci vyzdvihují často polopaticky a na úkor uchvátaného a mdlého příběhu.

Značnou část filmu přitom strávíme v depresivních útrobách koncentračního a vyhlazovacího tábora, kde se pod paletami dřeva trpělivě skrývá dvojice vězňů Fredy (Noel Czuczor) a Valér (Peter Ondrejicka). V chladném úkrytu tiše vyčkávají, až nacisté ustanou v třídenním pátrání, přičemž jejich zmizení si musí vytrpět hlavně zbývající spoluvězni z ubikace, jež jsou nuceni stát venku na mrazu. Nikdo nesmí nic prozradit, aby dva poslové naděje zdárně uprchli a rozšířili své podrobně sepisované záznamy o obětech a praktikách Osvětimi.

Režie nás vhazuje do děje a do pekelného prostředí několika záběry, které

nápadně připomínají maďarský oscarový hit Saulův syn. Ten vyprávěl o členovi takzvaného Sonderkommanda, jenž měl jako uvězněný žid na starosti spalování a úklid těl svých zabitých druhů, přičemž celý film jsme protagonistu sledovali v detailech a s rozmazaným pozadím. Bebjak si v tomto ohledu bere zřejmou inspiraci, ovšem se stylem nepracuje tak účelně a promyšleně jako maďarský kolega László Nemes. V průběhu spíše střídá různé způsoby snímání, od zmíněných detailů s rozmazaným pozadím přes rozostřené záběry z pohledu postav až po velmi dlouhé a statické záběry, ale jen málokdy existuje v tomto procesu ospravedlnitelný a jasný řád.

Nahodilost stylistického uchopení ostatně odpovídá i vedení příběhu, který kulhá na obě nohy ve snaze přenést na publikum co nejvíce myšlenek a motivů. Útěková část zabere minimálně polovinu stopáže, ovšem dějově je velice řídká - a přitom si nemyslím, že by se diváci museli nudit jen proto, že dva hlavní hrdinové leží a vyčkávají pod paletami a jejich mlčenlivé druhy nutí chladnokrevný dozorce stát bez hnutí na mrazu. To by ale musel snímek nabídnout lépe vykreslené protagonisty i antagonisty a nepoužívat natolik zmatečně návraty v čase, jimiž se kvapně pokouší o jakési seznámení s hrdiny. První a maximálně půlminutový flashback například ukazuje příjezd Fredyho do Osvětimi, ovšem žádné užitečné informace z něj neplynou. Záporná postava dozorce Lausmanna (Florian Panzner) má pro změnu vklíněnou backstory jen proto, aby se nějak oživilo postávání vězňů a aby se o něm publikum něco dozvědělo, přestože nepodstoupí téměř žádný vývoj a jako zcela anonymní zlo by fungoval stejně.

Ono zlo pak Bebjak místy zobrazuje s překvapivou brutalitou, ale také v tomto ohledu zůstává tendenční a bezmyšlenkovitý. Stačí mu několik sugestivních výjevů na zlomené a vyčerpané herce a zamlžené kulisy tábora, jimiž ustavuje peklo na zemi, ale nikam dál vlastně nezachází. Z Lausmanna mohl vzniknout nezapomenutelný záporák, jenž má skupinku vyděšených a vyhladovělých nešťastníků jako na dlani a může si s ní dělat, co se mu zlíbí. Tam, kde by alespoň špetka psychologie ve stylu Schindlerova seznamu a Amona Goetha dopadla na úrodnou půdu, se ale Bebjak zdráhá přitlačit na pilu a nechává svého vrchního nacistu nevýrazného a nedůrazného. Syrovost z tohoto dílčího příběhu mrznoucích vězňů a jejich bezcitného dozorce odkapává, ale potenciál fyzicky vyčerpávající a emocionálně silné epizody zůstává nevyužit.

A něco podobného bohužel platí o filmu jako takovém. Zatímco úvodní část v Osvětimi by s lepšími záporáky, zkoušejícími psychickou i fyzickou odolnost podrobených, a plnokrevnými hrdiny vydala na hutný samostatný celovečerák, také následný úprk přes zmrzlé hory by mohl být slovenskou alternativou Útěku ze Sibiře. A co teprve závěrečný akt, v němž musí hrdinové přesvědčovat o zažitých hrůzách nevěřící diplomaty? Devadesátiminutová Zpráva si bere na svá bedra motivy, jaké by plnohodnotně unesly tři komplexní celovečerní snímky, a uchvátanost, odosobněnost i argumentační jalovost z ní jen tryskají.

Ani by mi tolik nevadilo, že ještě v polovině filmu jsem se přistihl, že neznám jméno jediné postavy. Ve zmiňovaném flashbacku ostatně jeden z dozorců vyřvává, že na svá jména mohou všichni zapomenout a podstatná zůstanou pouze jim přidělená čísla. Právě čísla jsou hlavním obsahem zprávy, kterou s sebou dvojice hrdinů na útěku pašuje - počty přibližných úmrtí a transportovaných židovských osob, popřípadě také hrůzné statistiky ukazující, kolik mrtvých vyprodukuje Osvětim za rok či za jediný den. V tom má také spočívat síla příběhu, který apeluje na budoucí generace stejně, jako Fredy s Valérem v závěru přesvědčují o svých zkušenostech nevěřícího Warrena (John Hannah). A z této edukační funkce také pramení nejkrásněji natočená scéna filmu, v níž oba protagonisté na psacím stroji sepisují své šokující svědectví.

Jako takové shrnující svědectví je Zpráva důležitým dílem, ovšem nikam za horizont svého historicky hodnotného námětu nedohlédne. Její příběh, ač vychází ze skutečných událostí, je nezdařilým kompilátem slavnějších filmů, jimž se většinou nepřibližuje - postrádá naléhavost a emoce Schindlerova seznamu, nesdílí fyzičnost Bílého pekla nebo Útěku ze Sibiře a neklade interpretačně náročné otázky jako Popírání holocaustu, neboť v závěru vše odbyde jediným, jakkoli silným a skvěle zahraným rozhovorem (kvality Johna Hannaha jsou i na malém prostoru jasně patrné) . A nemá ani osobitou a účelnou režijní vizi jako Saulův syn, jehož místy vizuálně připomíná a který stavěl na silném motivu vykoupení hlavního hrdiny. Zpráva zachází s hrdiny jako s kusem hadru, v čemž je místy patrný tvůrčí záměr, ale většinou to brání úplnějšímu prožitku publika.

A co víc, historické poučení, které si Bebjak klade za cíl, podává film velmi kostrbatě a lacině. Nejen proto, že přeskakuje mezi různými žánrovými polohami a v žádné nezanechá výraznější stopu, ale také kvůli rozhodnutí oslovovat diváky úvodními a závěrečnými titulky - na začátku filmu se objeví filozofický citát o tom, že 'lidé, kteří neznají minulost, jsou odsouzeni k tomu si ji zopakovat', zatímco titulky v závěru doplňují zvukové záznamy různých rasistických výlevů známých osobností převážně z řad politiky. Jakoby tvůrci věděli, že potřebují něčím zvýraznit slabý filmový materiál, který může šokovat opravdu jen někoho, kdo o holocaustu nikdy předtím neslyšel. Promrhaný potenciál s velkým P.

Hodnocení: 50 %