Recenze: Free Guy s hvězdou Deadpoola je poctou videoherní kultuře s hezkým poselstvím.

Téměř každý civilizovaný člověk, narozený na sklonku minulého století, má s videohrami a jejich kulturou bohaté osobní zkušenosti. A dobře tedy ví, že doménou těch vůbec nejpopulárnějších her bývá možnost konat násilí, za které by v reálném životě následoval třeba i celoživotní žalář. A připojíme-li zálibu úspěšných her v odkazování k již klasickým předchůdcům či slavným filmům, které tvoří jejich popkulturní rozsah, máme na stole základní princip nové akční komedie Free Guy. V ní ztvárňuje Ryan Reynolds (Deadpool) bezstarostného bankovního úředníka jménem Chlápek (Guy), jenž jednoho obyčejného dne po sérii okolních výbuchů a ozbrojených přepadení zjistí, že je součástí fantastického světa, postaveného na plnění misí a vylepšování svých hráčských atributů.

Dosud nečinný člen 'komparzu', jehož hráči videohry zvané Free City dle libosti mlátí či přímo na ulici zabíjí, se vzepře svému naprogramování a stává se první umělou inteligencí v dějinách lidstva, která koná ve hře plné násilí dobro a začíná inspirovat skutečné hráče. Toho hodlá v reálném světě využít dvojice zhrzených programátorů Millie (Jodie Comer) a Keys (Joe Keery), jež stojí za originálním kódem k Free City a zbrojí proti současnému majiteli a zlodějovi Antoinemu (Taika Waititi). Osobní vzpoura jediného avatara tak brzy zažehává revoluci ve videoherním byznysu a oslovuje nejen reálné lidi, ale také ostatní podřadné postavičky ve hře, které mohou po jeho vzoru začít prožívat plnohodnotnější existenci.

Free Guy tak na první pohled čerpá inspiraci z tematicky podobného blockbusteru Ready Player One, který natočil Steven Spielberg na motivy úspěšné novely Ernesta Clinea před třemi lety. I zde je na pozici scenáristy Zak Penn a dramatický oblouk příběhu stojí na prolínání skutečného světa s tím umělým, který ale místo jedniček a nul ovlivňuje také lidská inteligence a vůle. A také zde jsme svědky dynamického akčního úvodu, v němž Reynoldsův hrdina s bezelstným úsměvem prochází ulicemi plnými chaotického pohybu, loupežných přepadení, autohoniček či slavných filmových robotů. Okamžitě se ocitáme v prostředí videohry, což sám Guy zpočátku netuší a vesele pronáší svou programem přidělenou repliku - má být ostatně jen uměle generovaným charakterem v pozadí, který nemá ve videohře žádný větší význam.

Po opětovném setkání s avatarem Millie, která přímo ve hře hledá ukrytý videozáznam, dokazující Antoineův podvod a krádež původního kódu, si však Guy začíná uvědomovat sám sebe a rychle se stává fenoménem Free City, jehož popularita mezi hráči roste stejně jako úroveň jeho avatara. Společně s Millie, Keysem a vnějším světem musí svobodně jednající hrdina zachránit celou komplexní hru, kterou chce Antoine během 48 hodin updatovat na zcela novou verzi, a s ní vymazat všechny uvězněné a rebelující charaktery.

S Ready Player One tak Free Guy sdílí nejen videoherní koncept a s ním

spojené přepínání mezi reálným a umělým světem, nýbrž také motivy rozhodující vzpoury proti sobeckým vývojářům a romantickou linii, která se rozvíjí zároveň v obou realitách. Spielbergův velkofilm byl ovšem přeci jen ambicióznějším projektem, který zapouštěl dění do virtuálního světa OASIS o něco důmyslněji a také kreativněji, ať už z pohledu vyprávění nebo vrstvení popkulturních odkazů na slavné filmy a videohry.

Free Guy je v prvé řadě lehkou komedií s Ryanem Reynoldsem, jenž se v uvolněné herecké poloze definitivně našel, a jako takový je třeba celý snímek vnímat. Úvodní vržení do chaotické změti videoherního velkoměsta, podávané z pohledu pasivní 'nehráčské' postavy, je navíc vtipně inscenováno a ze svého originálního konceptu čerpá dostatek svěžích nápadů. Guy se rozpustile pohybuje mezi změtí těch nejdivočejších akčních výjevů a vše vypadá velmi dobře, ač se udává rozpočet přibližně o padesát milionů tenčí než v případě Ready Player One. A vůbec, svět Free City skýtá dostatečné množství nosných motivů, které se plně odkrývají v momentě, kdy si Guy nasadí brýle, jež sebral jednomu z aktivních hráčských avatarů. S nimi kolem sebe náhle vidí všechny povědomé herní ikony ve stylu levitující lékárničky či balíčků peněz, které se objeví nad 'zabitým' avatarem. A každý, kdo někdy jakoukoli videohru z ranku GTA okusil, musí mít z takto vtipného odkazování a unikátního pohledu 'zevnitř' velkou radost.

Je tedy poněkud škoda, že takřka neomezené možnosti svého světa film posléze tolik neprozkoumává a mnohem více času tráví s velmi očekávanými osobními liniemi. A to není přímo výtka, neboť jednoduše stanovený konflikt v podstatě funguje a uzavírá se do sladkých romantických happyendů. Guy se ukáže být charakterním odrazem Keyse a je jasné, že jeho láska k Millie, potažmo k jejímu hernímu avatarovi, pramení v realitě. A je to právě realita, v níž se značná část příběhu odehrává - a to možná má logické opodstatnění, jímž se ovšem nezastírá, že sekvence mimo videohru jsou daleko méně zajímavé. Zde přítomné živé postavy nemají zdaleka takový rozměr jako ty v Ready Player One, což je naprosto v pořádku v případě Guye, jenž beztak obstarává uvolněnou komediální jízdu, ale horší je to u ryze lidských protagonistů.

Ti se ocitají uprostřed nepředstavitelného videoherního byznysu a řeší závažné osobní trable, které úplně nekorespondují s jinak převážně dětinskou náladou vyprávění. Humor je někdy postavený na fyzickém a groteskním duchu, někdy spoléhá na ryze dospělé a poměrně sprosté výrazy a jindy je až 'deadpoolovským' odrazem povahy Ryana Reynoldse - především pak ve finále, kdy Guy bojuje proti testosteronem napumpované obdobě sebe sama.

Taková nerozvážnost je snad důsledkem jisté uchvátanosti a snahy natočit film dle dobrého nápadu co možná nejrychleji, což je v období po celoroční pandemii a odkladech dosti zarážející. Ale slabiny se neprojevují pouze v poddimenzovaných postavách či nevyváženém a málokdy opravdu úderném humoru, nýbrž vystupují také v některých logických souvislostech - Guy se coby výsledek umělé inteligence a Keysova předobrazu pochopitelně oprostí od pravidel hry, ale jak je možné, že jej začínají nadšeně podporovat také ostatní striktně naprogramované postavy? A jako pěst na oko působí rovněž tradiční záběry na lidi z celého světa, kteří sledují dění ve hře prostřednictvím online televizního vysílání - takové vševidoucí náhledy jsou totiž dost slabě ustanovené a vyznívají hrozně sentimentálně.

Kde ale Free Guy strádá na jednotlivostech či nevyváženém tempu, tam celkem přirozeně oslovuje svým hezkým poselstvím o zbytečném násilí ve videohrách a jeho odrazu v reálném světě. Režisér Shawn Levy, jenž má na kontě třeba kasovně úspěšnou Noc v muzeu, se v té popkulturní baště a v přechodech mezi dvěma realitami víceméně neztrácí a příběh se každou scénou posouvá vpřed, byť často prostřednictvím nudnějších dialogů a očekávaných zvratů. Někdy ale umí příjemně překvapit - za vše lze vypíchnout vtipná camea Chrise Evanse a hlavně Channinga Tatuma, jenž si vkusné zesměšňování sebe sama evidentně užívá.

Důležité je, že film navzdory mnoha motivům nevyznívá epizodicky a rozkouskovaně. Původní ranní rutinu Guye, složenou ze série shodných variovaných záběrů a úkonů, například využívá k prvotnímu rozpoznávání jeho procitnutí a sebeuvědomělosti - všichni kolem se chovají stále stejně a říkají stejné věci, což on nehodlá dále následovat, popřípadě nechápe význam takového 'ovčího' jednání. Film burcuje diváky, aby odhodili okovy každodennosti a nebyli ve svých životech pouze komparzem, k čemuž využívá svůj videoherní koncept celkem důmyslně. Guy koná pro zvyšování svých hráčských úrovní pouze dobré skutky, a jak ukazují prostřihy na skutečné hráče, dosud lačnící po krvi ostatních avatarů, tento zrod opravdového kladného hrdiny na ně působí více než nekonečné krveprolití. A byť je jasné, že videohry bez násilí zkrátka nikdy nebudou, takový alarm, navíc podávaný v sympatickém komediálním balení, není vůbec zbytečný a laciný.

Free Guy by měl být v dnešní době jasnou volbou pro návštěvu kina, přičemž jeho titulkovanou verzi ocení především dospělejší publikum, schopné vnímat vizuální odkazy i verbální, často lehce přisprostlý humor. Na vlně dobré nálady úplně nevadí, že kostra příběhu je samé klišé a nemá absolutně čím překvapit, a se sympaťákem Reynoldsem přečkáme i slabší výplň v místech, kde rozpočet kolem 130 milionů dolarů už na větší parádu nestačil. Především fanoušci videoher si najdou to svoje, ovšem vtipné ponoření do jiného světa s klasickou hollywoodskou doslovností nabízí příjemné odreagování i absolutním ignorantům herních konzolí. Ačkoli občas propojuje motivace postav poněkud chabě a oproti Ready Player One postrádá silnou režijní i futuristickou vizi, Free Guy alespoň poctivě zabaví a rychle uteče. A i to je v současné přetrvávající fázi návratu do kin uspokojivý výsledek.

Hodnocení: 65 %