Nový dokument od Netflixu je alarmující výpovědí o možném kolapsu naší planety, kterou každodenně masakrujeme a pojídáme.
Tím filmařem je teprve sedmadvacetiletý Ali Tabrizi, jehož dokumentární počin s názvem Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu se koncem března představil na Netflixu. Poslání filmu i jeho hlavního tvůrce je prosté, byť zcela zásadní - během devadesáti minut přesvědčit diváka o tom, že nikoli globální oteplování či kácení deštných pralesů, nýbrž nekontrolovatelně expandující rybolov představuje největší hrozbu pro samotný život na naší modré planetě. Tabrizi se se svou přítelkyní vydává na znepokojivou cestu kolem světa a ve stylu srdnatého detektiva odhaluje hrůzy páchané na bezbranných mořských živočiších i nečinnost ochranářských nadnárodních organizací, které ze zabijáckého rybího byznysu často samy profitují. Respektu hodné záměry entuziastického a přesvědčeného ekologa a filmaře se ovšem poněkud rozplývají v přehnaně manipulativní, agitační a nesoustředěné dokumentární formě, která citelně postrádá jasně definovaný rámec moudré výpovědi zmiňovaného Davida Attenborougha.
Trailer:
Seaspiracy začíná jako velmi osobní zpověď, která obsahuje archivní záběry z Tabriziho dětství a během níž režisérův doprovodný komentář popisuje, jak v něm návštěvy zábavních parků zažehly osudovou náklonnost k oceánům a k jejich různorodému, tajemnému i dosud neprobádanému životu. Mořské živočichy a tamní potravní řetězec chápe Tabrizi jako bezpodmínečně nutné k udržení životní rovnováhy a své odhalování lidské destrukce tohoto ekosystému startuje v Japonsku, kde je lov vysoce ohrožených velryb stále legitimní. Potají proniká do již pověstného zálivu v Taiji, jehož krvavou náturu zmapoval ochránce delfínů Richard O´Barry v oscarovém dokumentu Zátoka, a následně se pokouší rozkrýt obrovskou síť politické a obchodní konspirace, která stojí za stále expandujícím rybolovem a z něj plynoucím znečišťováním oceánů a alarmujícím úbytkem nezbytných živočišných druhů.
A činí tak v natolik rozsáhlém měřítku, ať už prostorovém nebo tematickém, že
skutečně lehce evokuje Život na naší planetě od Davida Attenborougha. Toho ostatně uvádí jako jednoho ze svých vzorů, v jejichž šlépějích se rozhodl kráčet. Jenže zatímco čtyřiadevadesátiletá legenda BBC má v zádech celoživotní zkušenosti a ve svém loňském dokumentu vyvažovala závažná proroctví dlouhodobě utvářenými argumenty a vlastní nápravnou vizí, Tabrizi je velmi mladý a namísto osobních závěrů se zaměřuje na nikdy nekončící apel, vycházející ze záplavy číselných statistik a snad i z určité mládežnické naivity, jíž ekolog před šokujícím vyšetřováním oplývá. On sám je nezpochybnitelným protagonistou vyšetřování a bohužel své vystoupení často stylizuje do hereckého výkonu, jenž musí soustavně zdůrazňovat jeho šok a překvapení po každém dalším zjištění, které jeho původně idealizovaný postoj dosti uměle narušují.
Jistě, ona zjištění jsou bezpochyby závažná i pravdivá, jenže jejich nápor často přehlušuje logiku a kontinuitu sdělení, které je v součtu tak obsáhlé, až se stává slabým. Dokument místy přejímá formu napínavé a investigativní Zátoky, jejíž protagonista O'Barry zde dokonce přispívá svým názorem, místy je onou sentimentální osobní zpovědí a v neposlední řadě pořádá globální hon na čarodějnice, který se rozpíná od uklízení odpadků na malé pláži až po rozhovor se zodpovědnou autoritou v Bruselu. A mezi jednotlivými podněty, z nichž některé obyčejného nezainteresovaného diváka asi opravdu překvapí a snad i naštvou, se skáče bez zjevného konceptu. Téma je zkrátka natolik ohromné, že by si zasloužilo několikahodinovou dokumentární sérii, která by zakotvila u objektivního sbírání dat a neuvízla by v tak okatě manipulativním mělkém přístupu.
Číselné statistiky, kterých jsou ve filmu desítky, možná výmluvně zobrazují velikost problému, do něhož se lidstvo nadměrným zabíjením ryb a znečišťováním oceánů dopouští. Jenže s jejich účinkem je to podobné jako s celkovým sdělením dokumentu, jenž končí slovy mořské bioložky Sylviy Earle 'nejezte maso' - jejich nápor je po určitém čase otupující a je stále patrnější, že o co méně podnětného a skutečně objevného poučení Tabriziho snímek nabízí, o to více šokového a depresivního nátlaku pro svůj apel užívá.
Znovu však musím podtrhnout, že důležitost tohoto apelu si rozhodně nedovoluji zpochybňovat. Investigativní forma tématu, o kterém se nedozvíme příliš nad rámec obecného povědomí, je sice pro dokument stejnou prohrou jako Tabriziho narcistická a nesoustředěná megalománie, avšak podobně agresivní přístup skutečně může mnoha divákům otevřít oči - a takových diváků by díky globálně etablovanému Netflixu mohlo být dost na to, aby se o daném problému alespoň začalo více mluvit. Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu tak možná zdaleka nereflektuje své pohnutky s efektivitou Zátoky a přesahující moudrostí a vizí Života na naší planetě, ovšem její existenci přesto plně uznávám a svým způsobem kvituji. Mně samotnému nebylo při sledování dvakrát do zpěvu, a pokud by měl být i takto nevyvážený dokument katalyzátorem možná rozhodující lidské debaty, pak proti tomu nelze nic namítat.