Recenze: Minisérie Byl by to hřích bolestivě, ale s obrovským nábojem vypovídá o londýnské queer komunitě 80. let a drtivém nástupu "rakoviny pro gaye"

Na začátku 80. let minulého století začínají Ritchie (Olly Alexander), Roscoe (Omari Douglas), Colin (Callum Scott Howells) a Ash (Nathaniel Curtis) plni nadějí nový život v Londýně. Mladé homosexuály, kteří se zpočátku neznají, a milou dívku Jill (Lydia West) svede osud dohromady, začnou spolu bydlet a stanou se nejlepšími přáteli. Ve světě se však ve stejnou dobu objeví nový nebezpečný virus a jejich životy tak budou vystaveny zkoušce, jakou si nikdy nedovedli ani představit.

Pětidílná minisérie Byl by to hřích je dílem režiséra Petera Hoara (Daredevil, Půjčovna masa, The Umbrella Academy,) především pak ale novým projektem zkušeného scenáristy Russella T. Daviese (Queer as Folk, Skandál po anglicku), jenž předloni přinesl jinou vynikající britskou minisérii, sci-fi drama Roky a roky. Zatímco v předchozím titulu velmi inspirativně pohlížel do blízké budoucnosti, tentokrát mapuje nedávnou minulost, konkrétně 80. léta. Desetiletí, kdy se o slovo ve světě přihlásila nemilosrdná nemoc AIDS.

Vyprávění se točí okolo poměrně malé skupiny postav, skrze níž se Davies snaží queer komunitu obecně charakterizovat. Důrazně je naznačeno, že mnoho mladých gayů vyrůstalo v rodinách, které pro odlišnou sexuální orientaci nemělo žádné pochopení. Někteří dospívající tak ze strachu či studu o své homosexualitě rodičům raději neřekli vůbec, a to ani po svém odstěhování. A o co víc se doma báli projevit svou přirozenost, o to více se pak utrhli ze řetězu (hojné navštěvování večírků a hlavně riskantní časté střídání sexuálních partnerů), když konzervativně-homofobní rodiče byli dostatečně daleko. Strach z coming-outu, jímž spousta představitelů sexuálních menšin trpí i v dnešní době (a nelze se jim příliš divit), se navíc v poslední epizodě podaří využít pro působivou pointu, silně kritizující právě fanatické odpůrce homosexuality a samozvané obránce tradičních rodin a partnerského soužití.

Seriál je ostatně kritický k celé tehdejší britské společnosti, zejména k tvrdě pravicové vládě nechvalně proslulé Železné lady Margaret Thatcher, která se zde (jako postava) i na moment mihne (a je naznačeno, že jí potká něco legračně nepříjemného). Když se ve čtvrté epizodě queer komunita odhodlá k pokojné masové demonstraci, jejímž cílem je boj za práva homosexuálů a za nalezení léku proti nové zákeřné chorobě, odpovědí je nekompromisní policejní zákrok proti protestujícím. Veřejně se přiznat k homosexualitě bylo tehdy pro většinu gayů a leseb zkrátka nemyslitelné, obzvlášť, když se chtěli stát např. slavným a uznávaným umělcem (jako Ritchie, jenž se chce stát hereckou hvězdou).

Byl by to hřích ale určitě není žádná prvoplánová LGBTQ+ propaganda (byť ji v něm nesporně leckdo uvidí), protože komunita gayů (na lesby či bisexuály se titul moc nezaměřuje) zde rozhodně není vylíčena jednorozměrně, natož snad jako svatoušci, kteří se chovají za všech okolností příkladně. Každý z ústřední party je osobností se specifickými charakterovými vlastnostmi (živelný a ambiciózní Ritchie, skromný a pokorný Colin, vyzývavý a lehkomyslný Roscoe). Tvůrci se navíc nebojí ke svým hrdinům být podobně nelítostní a nevyzpytatelní jako samotný AIDS ke svým obětem. Nikdo tu nemá přežití jisté. Ovšem líto vám bude každého, kdo nebude mít to štěstí, aby se mu nemoc vyhnula (protože takový osud si nezaslouží nikdo z nich). Nová minisérie tak kromě nebezpečí a nelidskosti bigotní homofobie poukazuje i na zásadní hrozbu v podobě nezodpovědného sexuálního života, jenž může mít za (fatální) následek právě šíření smrtelné pohlavní nemoci.

Čím pozoruhodný britský počin naopak jistě je, pak promyšleným, komplexním a v mnohém nesmlouvavým obrazem doby, místa, ale hlavně událostí, které měly vliv na celý svět. Nejprve sledujeme, jak si sehraní spolubydlící v Londýně budují své rozdílné kariéry a bezstarostně užívají života, současně ale už od první epizody o sobě dává vědět záhadná a nelítostná nemoc, kterou někteří vzhledem k její povaze označují za "rakovinu pro gaye", zatímco ti skeptičtější, mezi něž patří i Ritchie, zprávy o takové chorobě považují za nesmyslnou konspirační teorii a účelové šíření paniky, které má gaye vystrašit a odradit od intimností s muži.

Pokud je něčím Daviesova minisérie naprosto aktuální i v naší době, je to trefná a mrazivá paralela mezi pohledem dobové společnosti na šíření AIDS a té dnešní na Covid-19. Byl by to hřích poukazuje na to, že i v 80. letech minulého století probíhaly podobné názorové střety, jakých jsme svědky v posledních měsících, kdy neustále vidíme v médiích spory mezi lidmi, kteří v koronavirové pandemii vidí pomalu konec světa, a tzv. popíračia zlehčovači, tj. skupinami obyvatel, které existenci Covidu buď zcela popírají nebo ho označují za pouhou "chřipečku", která je skutečně nebezpečná pouze pro lidi, "kteří by i tak brzy zemřeli" (tj. velmi staří či závažně nemocní).

Působivě je v seriálu zobrazena i paranoia, kterou některé postavy začnou ze strachu z neznámé nemoci oprávněně trpět, když se jí nakazí někdo z blízkých přátel či z rodiny. Dotyční pak mají strach se k nakaženému vůbec přiblížit, natož se ho dotknout (což zde platí o některé zdravotníky). Obzvlášť výmluvný je moment, kdy do bytu k hrdinům přijde na návštěvu nakažený přítel, o jehož nemoci však ví pouze Jill, protože pravidelně chodila k němu domů, kam mu nosila jídlo a pomáhala s úklidem. Ta trpí z jeho přítomnosti ve společné domácnosti takovou úzkostí z možné nákazy, že posléze se raději důsledně zbaví hrnku, z něhož nemocný kamarád pil. Naopak neobyčejně dojemná a povzbudivá je krátká pasáž, kdy Jill navštíví v nemocnici osamělého cizího nakaženého. Řekl bych, že většina z nás by ve svém okolí ráda měla někoho natolik obětavého, přátelského, tolerantního a téměř vždy optimisticky naladěného, jako je právě tato mladá žena (její představitelka Lydia West se objevila i ve zmíněném Roky a roky).

Na výtečné úrovni je i kompletní audiovizuální pojetí. Seriál od prvních minut nasadí velmi svižné tempo, jehož zásluhou je divák vtažen do děje prakticky okamžitě. A protože se příběh odehrává napříč celým desetiletím, sleduje osudy několika postav najednou a navíc má jen pět epizod, na zbytečné dějové odbočky či vyloženou "vatu" tu zkrátka nezbývá místo. Tvůrci skutečně neztrácejí čas, mají obrovský tah na bránu a zvolená témata těží naplno. Celý projekt je tak díky profesionalitě filmařů ve své výpovědi ohromně naléhavý a emotivní, byť v některých chvílích rozhodně ne příjemný (nesmírně bolestivá je například scéna, kdy rodina pálí věci po zemřelém synovi). Skvělý je i výběr slavných (dobových) songů, které dotvářejí atmosféru a posilují emocionální vyznění. Uslyšíme zde Smalltown Boy od Bronski Beat, Who Wants to Live Forever od Queen a další nestárnoucí pecky.

Byl by to hřích má svým pojetím relativně blízko např. ke čtyři roky starému francouzskému dramatu 120 BPM, vyprávějícímu o skupině aktivistů bojujících za osvětu právě ohledně nebezpečí, jaké AIDS představuje. Ale zatímco zmíněný snímek mě více než osobní linií dvojice mladých gayů zaujal sociálně-politickou rovinou, představovanou především strhujícími debatami angažovaných aktivistů, Daviesova minisérie je v první řadě o postavách a hlavně jimi (a přístupem k nim) si mě také nejvíce získala. Ne ani tak proto, že bych nutně toužil být jim všem kamarádem (občas mě přeci jen někteří z nich tou jejich téměř nekončící radostí ze života a zženštilými gesty malinko lezli na nervy), ale spíše kvůli tomu, jak plasticky, precizně a realisticky je Davies ve svém scénáři vykreslil (a herci následně bez zaváhání ztvárnili). Hluboce s nimi prožívat jak jejich drobné či větší radosti, tak i ta největší životní utrpení, je totiž až podezřele snadné.

P. S. V seriálu kromě vesměs nepříliš známých herců hrají i Neil Patrick Harris a Stephen Fry. Oba hrají gaye a oba jimi jsou i ve skutečnosti. Jejich role jsou rozsahem malé, ale významem nezanedbatelné.

Hodnocení: 85 %