Recenze: Kočičky jsou provokativní, ale ne zvrhlé. Tvrdit, že propagují dětskou sexualitu, je nepochopením tvůrčího záměru

Jedenáctiletá Amy (Fathia Youssouf Abdillahi) je součástí rodiny muslimských senegalských přistěhovalců žijících ve Francii. Pro tradice svých předků však s blížící se pubertou nemá příliš pochopení. Mnohem víc ji láká způsob života, který vyznávají její vrstevníci, pocházející z rodin žijících dle současných západních trendů. Spřátelí se se skupinou stejně starých dívek, které se chtějí zúčastnit taneční soutěže pro nové talenty. Pro výhru a popularitu je Amy postupem času ochotná udělat takřka cokoli.

Kočičky jsou celovečerním debutem scenáristky a režisérky Maïmouny Doucouré, jež se narodila v Paříži a je rovněž potomkem senegalských imigrantů. Jejím prvním snímek bylo krátkometrážní Maman(s), jež bylo inspirováno jejím mládím. Svou loňskou novinkou, za níž byla oceněna na renomovaných festivalech Berlinale a Sundance, však vzbudila obrovský rozruch.

Kočičky jsou sociálním dramatem, které provokativně a odvážně, ale nikoli lacině zpracovávají atraktivní a myšlenkově nosné téma - střet dvou totálně protichůdných životních přístupů. Tvrdě konzervativního Islámu s tou nejlascivnější podobou současné západní kultury, kterou nejlépe reprezentují (nepřekvapivě velmi populární) hudební videoklipy, jejichž hlavní atraktivita spočívá ve smyslně se nakrucujících polonahých sexy dívkách. A právě takovýto (pro část společnosti nepřijatelně vulgární) životní styl malou Amy zprvu zaujme, posléze však nezdravě pohltí.

Díky tomuto specifickému pojetí, kdy sledujeme porovnání dvou krajností na příkladu nevyzrálé, dospívající osoby, jež mezi nimi osciluje,se Kočičky řadí mezi nejvýraznější snímky o dospívání z poslední doby. Mnoho filmů daného typu se často uchyluje ke schématům obsahujícím totožné prvky - první lásky a střety s leckdy velmi tvrdou realitou, zkoušení zakázaného ovoce v podobě cigaret a alkoholu, vzdorování autoritám apod. Kočičky, jež se odehrávají během poměrně krátkého časového úseku (zhruba v rámci týdnů, možná měsíců), na tento tradiční a ozkoušený model rezignují a zaměřují se takřka výhradně na Amyin zbrklý, nepřirozený a v mnohém radikální přerod z poslušné, zakřiknuté dívenky na zákeřnou, nevypočitatelnou a popularitou posedlou mrchu bez morálních zábran. Začne krást, fyzicky napadat jak své přátele, tak i cizí lidi, a oblékat se (na svůj věk) tak nevhodně a hlavně vyzývavě, že by jí to mohly závidět i leckteré sexuální pracovnice.

Amyin morální úpadek je ve filmu podán velice přesvědčivě, na čemž mají zásluhu zejména výborní neznámí herci, v čele s úchvatnou F. Youssouf Abdillahi, jež svým přirozeným a sebevědomým výkonem snímek neuvěřitelně táhne, a skvělá režie jednotlivých scén, z nichž po celou dobu vyzařuje sugestivní zachycení reality dnešního světa. Trochu horší je to se scénářem, jenž Amyinu proměnu popisuje s lehkou naivitou a přímočarostí. Životnímu stylu a myšlení svých nových kamarádek propadne navzdory své přísné výchově možná až příliš rychle (a posléze učiní i pár věci, které už jsou na hraně uvěřitelnosti). Navíc její matka a ještě zásadovější a staromódnější prateta jako by významné změny v Amyině chování (především naprosto odlišný způsob oblékání, ale třeba i krádeže uschovaných rodinných peněz) zpočátku snad vůbec nepozorovaly. Dalo by se sice argumentovat, že byly obě v dané době příliš zaneprázdněné blížícím se návratem Amyina otce (a přípravami na jeho svatbu s druhou ženou), přesto by bylo opravdu zvláštní, kdyby něco tak očividného nezaregistrovaly dříve, než se z nevinné dívky stal nesnesitelný zkažený spratek.

Navzdory serióznímu a velmi palčivému tématu se však snímek nebojí být chvílemi neskrývaně zábavný. Z hlavy mi jen tak nevymizí především dvě převelice vtipné pasáže. V jedné Amy po nepříjemné zkušenosti se svými kamarádkami, které se jí posmívaly, že má zadek jako kluk, v chodbě domu, kde bydlí, se zaujetím pozoruje obří zadnice dospělých žen, které kolem ní procházejí. Ve druhé hrdinka během pravidelné hromadné modlitby, při níž jsou ženy dle ortodoxních muslimských tradic kompletně zahalené, tajně na mobilu nadšeně sleduje videoklip s twerkujícími tanečnicemi v tangách. Výborně fungují i ryze stylizované momenty, jako například zpomalený záběr, kdy se dívky vrací z nákupu nóbl hadříků.

Osobně Kočičky považuji za jeden z nejlepších filmů, které jsem za poslední měsíce viděl. Navzdory drobným nedostatkům mě totiž dokázaly během chvíle příběhem, myšlenkou a hlavně zpracováním skutečně pohltit. Paradoxně mě ale k jejich zhlédnutí přiměla obří vlna nenávisti, která snímek zasáhla po jeho uvedení na Netflixu. Pokud jsem to správně pochopil, lidé, kteří Kočičky zavrhují, tak činí proto, že v něm vidí propagaci dětské sexuality. S něčím takovým absolutně nemohu souhlasit.

Z mého pohledu z filmu nijak nevyplývá, že by se předpubertální děti měly chovat jako dospělí (především pokud jde o extrémní lascivitu, jíž jsme zde svědky). Je to asi podobně smysluplné jako tvrdit, že Schindlerův seznam propaguje masové vyhlazování Židů. Jinými slovy, fakt, že umělecké dílo na něco (problematického) poukazuje, přeci automaticky neznamená, že tomu chce dělat reklamu. Tvůrci Kočiček právě naopak svým dílem dávají velmi srozumitelně najevo, že žádná přílišná krajnost při hledání ideálního životního stylu nebývá dobrou volbou. A že každý člověk by se měl snažit najít si svůj vlastní, jenž ho učiní šťastným. Ne se pouze slepě podřizovat trendům, ať jsou tuze moderní, nebo naopak (někde) dávno přežité.

Hodnocení: 85%