Recenze: Zprávy ze světa - Tom Hanks se vydává na Divoký západ ve filmu, který překračuje definici westernového žánru

Zprávy ze světa jsou posledním projektem renomovaného režiséra Paula Greengrasse, jenž si vybudoval místo na výsluní trojicí progresivně odvyprávěných filmů o Jasonu Bourneovi, ale úspěchu se dočkala i jeho další díla jako Krvavá neděle, Let číslo 93 nebo Kapitán Phillips. Ve všech případech se přitom jedná o snímky s až abnormálně rychlým a přehledným střihem, která dovádí k dokonalosti lineární zpřítomnělá vyprávění s komplexními sítěmi motivací a charakterních perspektiv. Mnohé proto možná překvapí, že novou kulisou se pro režiséra staly nekonečné prérie Divokého západu, v nichž se odehrává o poznání intimnější a neuspěchaný příběh - příběh, který se místo dynamické lineárnosti a posílení určitých stylistických vodítek odehrává v tematickém okruhu a přežité žánrové představy využívá k posílení ozvláštňujícího efektu a historické reflexe.

Onen příběh pojednává o stárnoucím bývalém kapitánovi Kiddovi (Tom Hanks), jenž se pět let po skončení občanské války živí jako určitý pojízdný zpravodaj - putuje napříč Spojenými státy a za drobný obnos předčítá novinové zprávy všude tam, kde noviny nejsou k dispozici. Jednoho dne však narazí na opuštěnou dívku Johannu (Helena Zengel), kterou jako nemluvě unesli a následně vychovali původní obyvatelé. Kidd vezme mladého sirotka, jenž neovládá angličtinu, pod svá křídla a společně hledají poslední dívčiny příbuzné, přičemž se potýkají s přežívající společenskou krizí a také s vlastní minulostí, od níž se budou muset oprostit.

Pokud si někdo bude Zprávy ze světa pouštět s nadějemi, že Greengrass

následuje klasiky Johna Forda nebo Sergia Leoneho, může jít rovnou o dům dál. I když s druhým jmenovaným přeci jen existuje jisté pojítko, projevující se v rámci formálního a tematického přístupu k westernovému podhoubí námětu. Leone je všeobecně obdivován jako tvůrce 'nejlepších westernů historie', což je dost nešťastné tvrzení - za prvé netočil westerny, nýbrž spaghetti westerny, a za druhé je asi nejvíce známý díky milovanému Tenkrát na západě, což je doslova antiwestern - formální (evropský umělecký film 60. let) i historická (příchod železnice) modernita v něm totiž vytlačuje ty drsné hrdiny typu Johna Waynea, kteří dříve Divoký západ doslova opanovali v přímočarých příbězích o banditech a s jasně rozvrženým dobrem i zlem (ovšem už tehdy s výjimkami a vzdory, jaké představovali například Stopaři - od koho jiného než od Johna Forda). A podobným antiwesternem (byť pochopitelně zcela odlišným), který opět posouvá celé přemýšlení o westernu jakožto pouhém podhoubí pro autorské formální vize, jsou v mých očích také Zprávy ze světa, což se pokusím ve stručnosti a bez spoilerů vysvětlit.

Paul Greengrass už mnohokrát prokázal, že je naprosto soběstačným a inteligentním tvůrcem. V podstatě si vypiloval vlastní stylistický rukopis, který je snadno identifikovatelný, a jeho vyprávění se většinou opírají o to, že divák si může vytvářet vlastní hypotézy až zpětně - v průběhu je totiž bez přestání zahlcován informačními podněty. Druhým faktorem, který Greengrassovo dynamické vyprávění posiluje, je ale zároveň možnost pro předběžnou hypotézu a reflexi námětu - režisér si opakovaně vybíral skutečné historické události (únos letadla a tankeru, teroristický útok Breijvika), popřípadě se věnoval špionážní tematice s 'nepolapitelným' hrdinou, který má být vždy napřed. A vtažení diváka, který o tom už něco (nebo klidně všechno) ví, zajišťovalo právě posilování stylu, dynamického přísunu informací (často i na čistě obrazové bázi) a různých subjektivních hledisek, díky čemuž jsme si například v závěru Letu číslo 93 všichni skoro rozmačkali palce, jak jsme cestujícím fandili.

Zprávy ze světa jsou ale výrazně jiné, byť některé stylistické rysy také přejímají. Namísto dynamického pohybu postav i různých hledisek totiž Greengrass servíruje fiktivní road-movie z 19. století, jejíž předběžná divácká reflexe se omezuje na charakterizování očekávaného žánru - westernu. A ano, ve filmu se objeví typické westernové prostředí, zaprášená města, indiáni i přestřelky s těmi zlými, ale nic z toho nefunguje jako klíčový prostředek, vedoucí motivace hrdinů. Jediným cliffhangerem je totiž samotné putování - a nikoli strmě vpřed, za dopadením banditů nebo nálezem zlata, nýbrž v důmyslné a často symbolické kružnici, a to jak na úrovni prostoru, tak i tématu.

Kidd s Johannou putují krajinou a oba by rádi drželi lineární kurs, který by je odvlekl od smutné minulosti a vytyčil by před nimi cíl, pro který stojí za to žít. Měl bych se tedy zpětně poupravit - v tomto příběhu, označovaném automaticky za western, totiž vlastně není žádný cliffhanger, nýbrž jen hledání cliffhangeru. Zatímco v Tenkrát na západě stál uprostřed McBainův statek, symbol blížící se modernity, kolem něhož protagonisté s různými záměry kroužili, zde je výplní kružnice sám Divoký západ a tehdejší společnost, poznamenaná těžkou válkou a nenapravitelnými rozdíly. Oba hrdinové se po cestě střetávají s přežitky jen zdánlivě zažehnané éry otrokářství, obchodu s lidmi a nepřátelství mezi Jihem a Severem, popřípadě mezi bělochy a indiány, a každá konfrontace je přibližuje nejen ke konečnému cíli, ale také jeden ke druhému.

Zprávy ze světa jsou totiž především filmem o přátelství a porozumění, který možná končí očekávaně, ale jak jsem naznačoval - klíčový tentokráte není cíl, ale samotná cesta. Greengrass využívá westernové kulisy k tomu, aby je mohl, podobně jako Leone před padesáti lety, v souladu s vlastní formální vizí rozvrátit a reinterpretovat. Jeho Divoký západ je místem, kde historická modernita ještě spí a kde na sebe bez přestání naráží tehdejší bolestivá témata, jejichž aktuálnost příliš neuvadla ani po 150 letech. Není přitom jako Nebeská brána, která předvedla pesimistický začarovaný kruh lidského života, skrze sílu přátelství a společného hledání nabízí optimistické a jediné správné východisko, jemuž se musí naslouchat jinak než optikou 'klasického westernu'.

Nejprve rychle sestříhané, vtáhne nás dění po vzoru předešlých režisérových děl - jenže tentokrát styl slouží významům vyprávění a po prvním aktu přestává být viditelný, přestože se stále střihá poměrně rychle (v tomto ohledu mohu mluvit jen pocitově). Jde ale rovněž o jasné vzepření vzývaných měřítek klasických westernů a poslední paralelu k Leonemu, jehož revoluční Tenkrát na západě bylo pro změnu pomalu sestříhaným rozborem mizanscény. A ne, nechci tu oba filmy srovnávat a tvrdit, že se Zprávy ze světa po letech ve svém odkazu legendární klasice vyrovnají - jen jsem se pokusil navrhnout, že se o nich dá přemýšlet tímto způsobem a jako o díle, které se nepodřizuje, které konceptuálně přepisuje.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE