Recenze: Dějiny nadávání baví vulgárním Nicolasem Cagem a dokazují, že to s námi jde z kopce

Dějiny nadávání představují dokumentární minisérii o šesti dvacetiminutových epizodách, během nichž nám hosté z řad celebrit či lingvistů představí původ a historický vývoj šesti nejrozšířenějších vulgárních výrazů. Nápad to není špatný a velkou pozornost přitahuje také Nicolas Cage, který pořadem provází a v jehož podání nevyzní do ztracena snad žádná peprnější hláška, ať už ji pronáší ve filmu se zbraní v ruce nebo, jako v tomto případě, v elegantním obleku v pohodlné pracovně. Zábava je to ovšem v součtu velmi kolísavá a navzdory okrajově akademickému formátu také mohutně tendenční - především ve smyslu toho, jak používání nadávek obhajuje ve vztahu k filmové či genderově vyvážené kultuře.

Jednotlivé epizody se postupně věnují známým anglickým slovům Fuck, Shit, Bitch, Dick, Pussy a Damn, přičemž se snaží o jakýsi dynamický průlet dějinami, během nichž se daná slova vyvíjela a podléhala různým úrovním cenzury či prostému smyslu pro takt a slušnost. Každá epizoda trvá dvacet minut a každá aplikuje úplně shodný koncept - slůvko uvádí coby moderátor Nicolas Cage, jehož pak doplňuje několik osobností převážně z řad stand-up komiků, které jsou samozřejmě od toho, aby podívané dodaly svůj bezprostřední humor a postřehy z 'běžného' života. A zatímco Cage je jasným highlightem celé série a je vidět, jak si i v profesorské poloze každou repliku se zápalem užívá, ostatní přítomní jsou víceméně protivnou symbolikou nadneseného genderového souboje a především ženské popichování druhého pohlaví mě přestalo bavit už v závěru prvního dílu (a opravdu ne kvůli zaujatosti, ale prostě to nebylo vtipné ani přínosné k debatě).

Kromě vtipného moderátora tak obstojí vlastně jen dva další průvodci, kteří

nemluví (nebo nepiští a nešišlají) pouze na kýžený efekt a nabízí dokonce i nějaké zajímavosti z historie, byť opět s výpovědní hodnotou odpovídající ulítlé komediální oddechovce. Dá se u toho tedy odpočinout a sledování vám rychle uteče, ale počítejte s tím, že místo zajímavých postřehů nad rámec dostanete spíše jakousi moderní reflexi sprostého vyjadřování, z níž vám navzdory všudypřítomnému nadhledu a smíchu možná bude trochu smutno - nikdo netvrdí, že v okruhu přátel nemůže člověk mluvit jako dlaždič (sám jsem dobrým příkladem), ale je na pováženou, jak tvůrci prosazují vulgarity coby prostředek k úlevě (to je ještě pochopitelné a běžné...a neobjevné) a dokonce k jakémusi porozumění celého světa, ovlivňovaného filmovou kulturou.

Zvláštní totiž je, že ona reflexe opravdu vůbec nevychází z běžného života, nýbrž z úst vybraných exotů, zastupujících zábavní průmysl, který je z velké části postavený na sexuálních dvojsmyslech či cíleném překračování a posouvání společenských tabu, a to včetně těch jazykových. Pořad by se tak vůbec neměl jmenovat Dějiny nadávání, ale spíše Povaha nadávání v současné zábavní kultuře - v tomto směru jistě podává o něco výmluvnější obrázek, ale faktem stále zůstává, že už to všechno známe z amerických filmů a díky hercům jako Samuel L. Jackson, Isiah Whitlock Jr. (zde rovněž vystupující s nejdelším Shiiiit v historii), Ice Cube nebo Nic Cage.

Dějiny nadávání tak nelze považovat za dobrý a nějakým pozitivním způsobem přínosný projekt - zhlédnutí doporučuji buď velkým fanouškům Nicolase Cage, nebo lidem, kteří třeba analyticky rozpitvávají současné kulturní trendy a zajímá je sociologie ve vztahu k peprné mluvě. Fakt, že ztrácíme jakékoli morální nebo spíše etické návyky, už dnes asi nikoho nešokuje, ale ta naivně entuziastická a do sebe uzavřená forma, s níž pořad tuto skutečnost reflektuje, je přesto dost překvapující a trochu smutná. Ale že je čas od času potřeba si trochu zanadávat, o tom samozřejmě nepochybuji ani v nejmenším.

Hodnocení: 45%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE