Recenze: Duše - Nový film od Pixaru je nejdospělejším počinem studia. Otázkou zůstává, zda je to dobře

Duše jistě patřila (titul je v jednotném čísle, stejně jako anglický název Soul) k těm očekávanějším filmům tohoto roku a její uvedení předchází skvělá pověst studia Pixar. To sice v poslední dekádě úplně nenavazuje na své nejsilnější období, které podle mnohých skončilo společně s Toy Story 3, ale pod dohledem poskakující lampičky stále vznikají pozoruhodná a oceňovaná díla, jejichž myšlenky a zpracování se ještě více přibližují dospělejšímu chápání světa a humanity. Jen vzpomeňte na vynikající snímek V hlavě z roku 2015, který představil ty nejzákladnější myšlenkové a emocionální lidské procesy hravou cestou a dokázal najít stabilní průsečík mezi vizuálně zábavným a příběhově podnětným dobrodružstvím. Duše se nyní pokouší o něco podobného, přičemž se snaží zajít ještě dále a odhalit, kde i ta nejzákladnější lidská vybavení vznikají a jak se projevují během smrtelného života na Zemi - a balancování mezi filmem pro děti a pro dospělé je tentokráte o něco problematičtější.

Hrdinou filmu je neúspěšný jazzový hudebník Joe Gardner (Jamie Foxx), který nešťastně umírá právě v den, kdy směřuje za svým velkým kariérním průlomem. Ve formě vlastní duše se poté objevuje v nadsmyslovém světě Před a dostává na starost výchovu neposlušné duše číslo 22 (Tina Fey), která zatvrzele odmítá najít svou jiskru (tedy něco jako životní vášeň a poslání, bez nichž se člověk na Zemi neobejde) a jejíž paličatost uvedla v zoufalství její předchozí učitele typu Abrahama Lincolna či Gandhího. Zatímco ona nemá o skutečný život zájem, Joe se chce za každou cenu vrátit do svého těla a dosáhnout kýženého průlomu - oba se zpět na Zemi dostávají, ale v docela neočekávané a zamotané formě.

Film i jeho příběh skutečně splňují standardní pixarovské nároky. Nebudeme

zbytečně probírat opět skvostnou animaci a přesuneme se rovnou k aranžmá nového světa a k jeho vztahu k realitě lidské - právě takový vztah ostatně formoval veškeré dosavadní snímky studia, v nichž se nám známé motivy transformovaly a zvýznamňovaly ve fantastických prostředích (výjimkou je možná Hodný dinosaurus a Auta, která vytvořila soběstačný svět, byť vlastně kompletně založený na tom lidském). V tomto ohledu je Duše podobná především nedávnému hitu Coco - příběh se otevírá v klasickém lidském světě, načež se přesouvá do magických kulis čistě duševního bytí, kde musí hlavní hrdina nalézt východisko v omezeném čase. A samotné aranžmá je znovu skvěle promyšlené a film podává velmi inteligentní a originální vizi úplného původu lidskosti, v níž se děti určitě neztratí - podstatně složitější pro ně však bude si příběh plně užít a pobavit se u něj.

Coco poslalo do onoho symbolického světa existenciálních myšlenek normálního malého chlapce, který dováděl ve vizuálně strhujícím prostředí a vše se učil svou vlastní dětskou optikou. V hlavě zase mělo legrační smyšlené protagonisty, které prováděly myšlenkově hutným příběhem ve stylu fantastických cirkusových atrakcí. Duše má ale dospělého lidského protagonistu, u něhož se zkrátka počítá s vyzrálejším pohledem na svět a který zůstává dospělým i v rámci duševního pobytu v symbolickém prostředí. A přestože se režisér a scenárista Pete Docter opět zuby nehty snaží, aby společně s týmem stvořil podívanou pro děti, srozumitelnou skrze jasnou symboliku a snadno zapamatovatelná prostředí, příběh tentokrát nevyhnutelně působí ryze dospěle.

To by nemuselo být vůbec špatně a dokážu si snadno představit, že po úplném odstřihnutí povinné dětské perspektivy by šlo o možná nejdojemnější a nejsilnější animák celé dekády, jemuž by jen prospěl trochu depresivnější nebo alespoň melancholičtější závěr. Tím jsem si naprosto jistý, neboť Duše zkrátka nabízí skvělý koncept a moc příjemně se sleduje. Jen je ale vidět, že se muselo jít cestou kompromisu - a že to tentokráte výsledné podobě poněkud ublížilo. Nepočítejte tedy s tím, že dostanete klasický příval pixarovské zábavy, mnohdy pramenící z groteskní inscenace pohybu (což je zde využito vlastně jen ve scéně titulní osudové nehody, která díky lehkému přístupu nevyznívá ani krapet tragicky) a ze srandovních postaviček - tohle je po většinu času přemýšlivý film s minimem verbálních gagů a šíleného pohybu, jehož největší slabinou je, že nemůže být ještě více přemýšlivý a neotřelý.

Děti se u něj do jisté míry také pobaví, protože lidé od Pixaru zkrátka umí podat univerzálně i tu sebevíc vážnou látku, ale právě proto mám nutkání se ptát, jestli to není tentokrát škoda. Obdivuji opětovné snahy o originální schémata a naprosto souzním s tendencí prozkoumávat hlubší a snad i existenciálnější témata než konkurence - v tomto bodě chci mít jasno. Duše by ale zkrátka mohla být skvělým dramatem pro dospělé, kdyby nechtěla (a vlastně i nemusela) být dětským dobrodružstvím s cílem poučit především ty mladší diváky (nemohu napsat 'ty nejmenší', protože pětileté dítě tohle zkrátka pobrat nemůže). Je zde mnoho výborných nápadů typu 'údolí ztracených duší', jejichž dětská výmluvnost je opět neuvěřitelná, a příběh jako takový plyne hladce a pohodově, ale pachuti nevyužitého potenciálu se prostě zbavit nejde. A to se bohužel týká i závěru, který je obzvlášť v pixarovském měřítku podezřele zapomenutelný. Jsem za takový film rád, ale byl bych ještě radši, kdyby se k němu přistoupilo trochu jinak - dospěleji.

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE