Recenze: Boss Level - béčková variace Na hraně zítřka, v níž hrdina čelí partě zabijáků v nekonečné časové spirále

Boss Level je výplodem režiséra a scénáristy Joe Carnahana (A-Team, Mezi vlky) a svým konceptem vstupuje do společnosti filmů jako Na hraně zítřka nebo Všechno nejhorší. Hlavní hrdina je v něm totiž uvězněn ve spirále, respektive v časové smyčce, a stále dokola prožívá zrovna ten nejhorší den svého života, v němž se ho hromada najatých vrahů snaží pomocí různorodých praktik zabít. A přestože je schéma takového spirálového narativu relativně profláklé a využívané už od dob Na hromnice o den více, dalšímu béčkovému ozvláštnění s frajery Frankem Grillem a Melem Gibsonem, jenž samozřejmě vyfasoval roli vrchního zlosyna, se minimálně papírově těžko odolává. Povedlo se ale zajímavý koncept úspěšně zrealizovat?

Samotný spirálový narativ, založený na opakování a následných variacích totožných časových i prostorových souvislostí, je v dějinách filmového vyprávění vůbec zvláštním postupem - obzvláště tvorba 21. století nám dokazuje, že jej lze aplikovat na všechny možné žánry (tři výše zmíněné snímky se ostatně skládají z akční sci-fi, romantické komedie a slasher hororu), a motiv časové smyčky vždy funguje jako 'pouhý' prostředek k tomu, aby se zajetý žánr nějakým způsobem atraktivně inovoval. Není tedy vůbec záhadou, proč už tak dlouho čekáme na pokračování úspěšného a oceňovaného Na hraně zítřka - scénáristé si podle všeho jednoduše neví rady s tím, jak schéma mimozemské invaze, poprvé ozvláštněné přidáním spirály, udělat napodruhé ještě atraktivnějším a jinačím.

Důvod, proč se nad tím vůbec pozastavuji, tkví v nevyhnutelné potřebě jednotlivá díla porovnávat. A ideálním adeptem je právě Na hraně zítřka, které celé schéma dotáhlo k vypravěčské dokonalosti a ukázalo efektivitu resetujícího příběhového motivu. Boss Level si oproti němu vybírá žánr přímočaré akční vendety, kdy protagonista umírá tak dlouho, dokud zcela neovládne každičký aspekt opakujícího se dne. V tom se předchůdci s Tomem Cruise vlastně velmi podobá, ale přeci funguje docela jinak. Na hraně zítřka vedlo diváckou pozornost neustále kupředu a skrze resety se vždy po nějakém čase posouvaly motivace postav a jejich cíle, vyplývající jeden z druhého. Boss Level oproti tomu využívá sebeuvědomělého vypravěče, jímž je sám hlavní hrdina, a jednoznačný cliffhanger je dlouho nahrazován zábavným aranžmá nebezpečného dne, načež se Carnahan uchyluje k flashbackům, které mají spirálu vysvětlit.

Takový postup, který odvrací pozornost od přítomného dění a občas dokonce

zásobuje diváka větším rozsahem informací, než jakým disponuje protagonista, je pro tento druh narativu celkem neobvyklý. A notně souvisí s potvrzením dlouhodobého trendu, který samotnou spirálu využívá jenom jako zpestření všedních schémat - zde máme jednoduchý příběh o ženě, která pracuje na nebezpečném projektu, a její bývalý přítel ji musí během jediného dne zachránit a spasit osud celého světa. Časová smyčka je podobně jako v Na hraně zítřka jediným prostředkem, jak toho lze proti armádě nepřátel dosáhnout, ale Boss Level postupuje více po vzoru videohry - protagonista se propracovává jednotlivými 'úrovněmi' dne a dlouho sám netuší, čeho má vlastně dosáhnout, takže namísto plného navázání na jeho perspektivu a emoce spíše jen otupěle sledujeme příval atrakcí.

Tím aspektem, který hlavního hrdinu opakovaně navádí na správnou cestu, je přitom jeho rodina. Překvapivé totiž je, že tím skutečným odrazovým bodem celé extravagantní časoprostorové naháněné je ve finále rodinné drama a že odhodlaně umírající protagonista je pouze nástrojem někoho jiného, stejně jako spirála slouží k tomu, aby jinak primitivní příběh ozvláštnila. A vlastně to v součtu dává smysl, přestože se nad celým konceptem vyjevuje až příliš otazníků a často selhává tempo vyprávění, což vidím jako možná největší problém.

Film je totiž v těch rychlejších částech a v řešeních samotných variací otevřeně parodický a disponuje velkou porcí nadhledu - zkrátka si uvědomuje, že divák už je se spirálou ve filmovém příběhu obeznámen, a snaží se ho v prvé řadě pobavit (což se v mnoha případech skutečně daří). Zároveň se ale často odbočuje k dlouhým dialogům a ve svém rodinném zázemí se film začíná brát hrozně vážně - hlavní záporák Mel Gibson je sice cool, ale jeho dlouhá historka o hadovi ve filmu vůbec nemusela být. Carnahan si zkrátka vzal až moc velké sousto, a byť důstojně zachovává efekt spirálového narativu a v sebeuvědomělé tónině je přesný, to rodinné podhoubí a vysvětlující vsuvky mu drhnou a nudí.

S menším odstupem se mé prvotní zklamání každopádně mění na radost z další zajímavé zkušenosti v rámci tohoto druhu vyprávění, které ještě není úplně vyčerpané. Oproti Na hraně zítřka sice Boss Level vypadá hrozně béčkově (ten filtr je fakt hodně laciný) a místy škobrtá přes nudné a protahované pasáže, které neudrží plnou diváckou pozornost, ale v součtu celkem schopně aplikuje otevřené parodování uvnitř spirály, jejíž videoherní nádech přetavuje rodinnou vendetu do hravé akční blbiny. Vyústění sice moc neuspokojí, ale průběžné přepisování motivací má hlavu a patu a pochvala směřuje i za Frankem Grillem, který má pořád charismatu na rozdávání. Možná bych si nakonec dal říct i s dvojkou, ale jak jsem naznačoval - vymyslet další ozvláštnění k už vydatně ozvláštněnému námětu se zdá takřka nemožné. Buďme rádi za tento neurážlivý a entuziastický výsledek.

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE