„Dokážeme víc než těžit uhlí,“ burcuje sebevědomí horníků, kteří přišli o práci, dokument Nová šichta

Nová šichta je celovečerním debutem talentovaného režiséra Jindřicha Andrše a nabízí zevrubnější časosběrný pohled na klíčovou životní etapu dlouholetého havíře Tomáše Hisema, jemuž se poprvé věnoval už ve svém půlhodinovém studentském dokumentu Poslední šichta Tomáše Hisema před třemi lety. Dílo, které vznikalo s velmi omezeným rozpočtem celé tři roky, vypráví v rozmezí 90 minut opravdový a zároveň i velmi symbolický příběh muže ve středních letech, jenž se po mnoha letech v černých šachtách ocitl bez práce a musí hledat rychle uplatnění na trhu práce, přesyceném mladými vysokoškoláky a firmami, které si zakládají na mezinárodních ambicích a zkušenostech v praxi. Osud, který alespoň zčásti sdílí více jak tisícovka propuštěných horníků z ostravského dolu Paskov a který se jim snaží dokázat, že na radikální změnu nemusí být nikdy pozdě - obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že Tomáš se rozhodl rekvalifikovat a prosadit ve světě informačních technologií, tak vzdáleném tvrdé manuální práci v dolech.

Dokument tak rozvádí velmi ryzí a autentický koncept původního kraťasu do komplexnějšího vyprávění o jednotlivci, který pod tíhou měnícího se systému a sociálního zázemí jednak objevuje nová zákoutí systému, jaká mu dosud zůstávala skryta (respektive pro něj nehrála důležitou roli), jednak podává skupinové svědectví o této změně a o možnosti, kterak se s ní může nejen jedinec, ale i celý kolektiv spřízněných bojovníků vypořádat. Je přitom důležité, abychom hned v úvodu mohli nahlédnout do tmavých a špinavých šachet coby světa, z něhož se poté protagonista musí proti své vůli vyprostit. Andrš toho totiž využívá k tvorbě kontrastů, které ostatně charakterizují i samotné jádro osobního příběhu - černotu v dolech a špinavé kombinézy i obličeje horníků tak nápadně střídají běloskvoucí kancelářská prostředí (ustavující záběr před prvním neúspěšným pohovorem) a perfektně oblečení manažeři, dlouhé a neupravené vlasy ustupují kratšímu elegantnějšímu sestřihu a manuální dřinu, kterou chlapi chodí po šichtě zapíjet a bezmyšlenkovitě vstřebat na fotbale, střídá pohybově statické povolání, které ale vyžaduje neustálé soustředění a přemýšlení i mimo pracovní dobu (a jak si můžeme všimnout, při druhé scéně návštěvy fotbalového utkání Tomáš spíše filtruje svou pracovní frustraci, než aby si užíval zápas a v klidu fandil).

A jak lze z výše zmíněného pochopit, ne všechny změny musí být jednoznačně

pozitivní - navzdory jisté kostrbatosti v některých dialozích, které zkrátka nevyznívají až tak autenticky jako například v některých sociálních dokumentech z 60. let, se dramaturgicky celkem daří postihnout realitu a prodat příběh se skoro pohádkovým mottem 'cesta z dolu nahoru' přemýšlivým a interpretačně vyzývavým způsobem. Tomáš je sympaťák a budeme mu fandit, ale neustále se nad ním vznáší varovně vztyčený ukazovák a objevují se nové pochyby, které se od dogmatizovaného společenského náhledu na 'lidi, kteří nic neumí, a tak pracují v dolech', přesouvají i více do psychiky protagonisty a snaží se ukázat, co v ní samotný důl vlastně zanechal a co pro ni může znamenat nový životní směr.

To je samozřejmě chvályhodné a zajímavé, ale ne vždy úplně přesvědčivé. Konkrétně jsem se v průběhu jen těžko zbavoval pocitu, že takto poctivá tříletá práce se sběrem informací zkrátka vyžaduje více než střídmých 90 minut - ty možná stačí na to, aby na diváka plně zapůsobily jmenované kontrasty a sociální apely kolem nezaslouženého statusu quo a dramaticky nastupující automatizace práce, ale opravdu empatického napojení na protagonistu a na jeho dílčí myšlenkové pochody jsem se osobně moc nedočkal. A mám přitom výše popisovaný dojem, že se o to Jindřich Andrš skutečně poctivě snažil. Skoky mezi jednotlivými etapami mi ale přišly moc rychlé a základní myšlenku toho kterého úseku vždy tak nějak překotně vystihl některý z těch ne úplně autentických dialogů (hádka v hospodě, svěření se kolegovi na maškarním večírku).

Co je ale naopak fajn a co kvituji, jsou jednoznačná srozumitelnost a stabilní argumentační stanovisko, od něhož se nijak drasticky neodbočuje. Tomáše nám samozřejmě má být trochu líto jako člověka, který po více jak 20 letech věrných služeb a pro většinu lidí nepředstavitelné dřiny musel v práci skončit a neměl jinou kvalifikaci, a dokument nám tohoto člověka představuje nezkresleně a v přímočaré jednoduchosti deklamuje, jak lze 'ostravský americký sen' i v nepřívětivé době dotáhnout do konce. A dá se tomu nakonec i docela odpustit, že vyjma úvodních minut postrádá veškerý materiál tu absolutní surovost a psychickou tíhu, jakou se chlubilo třeba slavné a námětem v mnohém spříznění britské filmové hnutí 'kuchyňského dřezu' z 60. let.

Nová šichta je velmi ambiciózním dokumentárním počinem, který byste asi neměli minout, a pokud nebudete mít možnost film zhlédnout v rámci jihlavského online festivalu, určitě si do kalendáře zapište 28.1.2021, kdy by měl mít tuzemskou kino-premiéru. Nejedná se sice o zásadní revoluční počin a mnoho dílčích motivů přechází časosběrná metoda moc kvapně a zjednodušeně, ale pravdivý a současně symbolický příběh sympatického protagonisty funguje a přináší vítaný pohled na další temnou stránku současné automatizace, stejně jako na nikdy neuhasínající plamínek naděje. Ocenil bych osobně upřímnější sejmutí venkovní masky příkladného bojovníka a zevrubnější prozkoumání sociálních i psychických problémů, ale jako výpověď o jedné životní etapě s cílem pozitivně burcovat sebevědomí nekvalifikovaných osob bez budoucí vize tento zajímavý portrét určitě obstojí. Méně už bohužel jako plaše a slabě strukturovaný apel na společnost samotnou.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE