Recenze: Black Water: Abyss - Australské krokodýlí žně v zatopené jeskyni

Black Water: Abyss má na svědomí australský režisér Andrew Traucki, jenž na rozdíl od protagonistů na neznámou půdu rozhodně nevstupuje. Než se od roku 2013 na celých sedm let odmlčel, stihl natočit relativně chválený survival s krokodýly Krvavá laguna či velmi podobně orientovaný a kladně hodnocený Útes smrti, v němž se rolí predátorů ujali pro změnu žraloci. Pak se bohužel spálil s nepovedeným found footage The Jungle, kde lidé padali do spárů kočkovité šelmy, a až letos se vrací k těm zvířátkům, která mu před 13 lety přinesla mezi hororovými nadšenci jistý věhlas. A světe div se, nepočíná si zase tak špatně.

Nemá cenu příliš rozebírat příběh, který více šablonovitý už být nemůže. Po tradičním úvodu, kdy je okrajově představeno cílové prostředí a hrozba, se rychle seznamujeme se čtveřicí hlavních postav (dva milenecké páry), které se cílevědomě vydávají prozkoumat dosud nezmapovanou podzemní jeskyni uprostřed džungle. Cestou nabírají kamaráda, jenž má jako jediný o vstupu do jeskyně ponětí a doufá v objevení rozsáhlého komplexu, a někdy kolem dvacáté minuty dochází k sestupu do temných hlubin (je přitom docela vtipné, že autem lze dojet až takřka k samotnému, dosud neobjevenému vstupu).

Je jasné, že příběh, jemuž se chce Traucki věnovat, začíná až v tomto momentě. Počasí totiž průzkumníkům nepřeje a přichází obrovská bouře, jejímž přičiněním se jeskyně zavalí a bohužel také zaplaví. Dost mizerná situace, kterou znásobuje i velmi brzké zjištění, že ve vodě je společně s hrdiny také minimálně jeden hladový krokodýl. Karty jsou rozdané v neprospěch postav, které se navíc musí rozdělit, jestliže chtějí najít cestu ven a nepřilákat rychlými pohyby pozornost ostražitého predátora.

A jakkoli se nedočkáme žádných šokujících scén, během nichž bychom lapali

po dechu a s husinou je vyprávěli známým, nelze než v této fázi režiséra pochválit za nadprůměrně zvládnuté řemeslo. Jednak je fajn, že hrdinové nejsou nesympatičtí a natvrdlí a že za daných okolností jednají způsobem, jenž má většinou hlavu a patu. A jednak je potěšující, jak dobře se pracuje s jejich optickým hlediskem a jak se spoléhá na jejich přirozené reakce v nesmírně stresových situacích. Rozpočet evidentně nebyl kdovíjaký a pohledem na krokodýly se příliš kochat nemůžeme, ale je to jednoznačně k dobru - vidíme totiž většinou přesně to, co vidí postavy, a přímo úměrně k jejich reakci také jednotlivé útoky, které už tak působí velmi naturalisticky, sami více prožíváme. Základem pro budování napětí je trvalá nejistota, odkud a kdy přesně skrytí predátoři zaútočí, a ruku v ruce s vizuální náznakovostí tento princip opravdu funguje a místo posměchu nad špatnými efekty vzbuzují přesvědčiví záporáci trvale strach.

Samozřejmě je škoda, že nejsou k dispozici ještě lépe prokreslené postavy - samotní herci nedělají ostudu a vede je celkem známá Jessica McNamee, ale jedinou psychologickou nadstavbou má být zjištěná nevěra, která je přitom pár desítek metrů pod zemí, se stoupající hladinou vody a s krokodýlem za zadkem zcela irelevantní a neožehavá. A dá se také polemizovat nad scénáristickou akurátností posledních deseti minut, které jsou do konceptu dost násilně vklíněné. Ale když už nic jiného, snímek si alespoň pořád zachovává důstojnou žánrovou tvář, neztrapní sám sebe přehnanými over-the-top úmrtími a v součtu uteče jako voda - a smějete-li se už při pohledu na plakát s obrovským monstrem, tak vás mohu ujistit, že jde o pouhý symbolismus.

Black Water: Abyss je dalším nefalšovaně béčkovým příspěvkem do 'natural horror', kde se lidští protagonisté dostávají do křížku s fyzicky dominantními zvířecími predátory. Ambice nešplhají ven z jeskyně a pokud očekáváte formální vynalézavost a dějovou komplexnost, rovnou se obraťte jinam. Pokud však patříte k hororovým fanouškům, kteří podobný napínavý výplach rádi uvítají, neváhejte - snímek má rychlý spád, dobře využité prostředí, solidní postavy a hlavně režijně zvládnutou náznakovost v přístupu k predátorům, kteří nikdy nezačnou působit směšně a nepřirozeně. Ve finále je nám asi trochu jedno, kdo tedy přežije (a stejně to je snadno odhadnutelné) a posledních 10 minut mohlo být klidně vyškrtnuto, ale průběžně napětí funguje, při úmrtích musí divák zapojovat vlastní krvavou představivost a last-second útěky docela svírají žaludek. Neobjevné, ale důstojné a koukatelné bez jakékoli duševní újmy.

Hodnocení: 60%