Recenze: Krajina ve stínu popisuje tragický osud jedné vesnice a jejích obyvatel. Ukáže nám film viníka?

Bohdan Sláma natočil Krajinu ve stínu podle námětu producenta Martina Růžičky a scénáře Ivana Arsenjeva (Jedné noci v jednom městě, Malá z rybárny), přičemž se poprvé ve své kariéře vyhnul civilnímu autorskému filmu, režírovanému podle vlastní scenáristické předlohy a situovanému do současnosti. Kameraman Diviš Marek (Štěstí, ...a bude hůř, Bába z ledu) navíc "Krajinu" snímal na širokoúhlý černobílý kinomateriál, čímž se film pro svou formu a délku 135 minut začal skloňovat v souvislosti s loni uvedeným Marhoulovým Nabarveným ptáčetem (2019).

Děj "Krajiny" je situován na jih Čech, do obce Tušť, jejíž obyvatelé nicméně po staletí, až do roku 1920, žili a považovali se za Rakušany. Od roku 1920 spadala obec pod československou správu, ačkoliv s tím její obyvatelé většinově nebyli smířeni. Za oficiální jazyk měli němčinu, doma však překvapivě hovořili česky, manželství a partnerské vztahy byly smíšené. Když Hitler obsadil ve 30. letech Rakousko a po Mnichovské dohodě, kdy bylo postoupeno 3. říši československé pohraničí, se řada z obyvatel Tušťě vyslovila pro německou/rakouskou příslušnost. Což spolu s velkými historickými dějinami dalo do pohybu dějiny a události "malé", sdílené po staletí na jedné jihočeské/dříve rakouské obci (vztahy se začaly klížit kvůli ideologii, síle morální integrity, vidiny všemožných výhod a podobně). Vyvrcholilo to spolu s koncem 2. světové války a takzvaným divokým odsunem, který řídily tzv. revoluční gardy spolu s lidovými soudy a který si na celém území Československa vyžádal mnoho nevinných obětí a krveprolití mezi těmi, co si to pro svoje prohitlerovské názory takzvaně zasloužili (nemuselo jít jen o ty z řad Němců, Rakušanů žijících na Československém území). Ke komplikovanému ději by to na úvod mohlo stačit, ale bez popisu by se recenze Krajiny ve stínu neobešla.

Sláma vesnici zaplnil dlouhou řadou postav, jejichž motivace a charaktery působí částečně modelově, ale dostaly též díl předobrazu ve skutečné historii. Snímek začíná dlouhým záběrem na zemědělskou krajinu, následují křtiny (víc náboženských motivů ve snímku nenajdete) a veselice v hostinci, jehož provoz řídí postava v podání herečky Petry Špalkové. Zde se schází většina vesničanů a u půllitru s pivem nebo u sklenky s kořalkou se řeší většina situací a rozmíšek.

De facto od prvních minut je patrná osudovost a náznaky toho, že mezi vesničany není cosi v pořádku. Nenápadné slovní pošťuchování, projekce propagandistického sovětského filmu Čapajev (scénu ve filmu doprovodil herec Csongor Kassai skvělým simultánním dabingem) či situace, kdy jde hospodská v podání Petry Špalkové "odevzdat" obec do náruče Němců a dostane jen šišku salámu, aby neumřela hlady. Více či méně dramatické, ironické a humor obsahující scény demonstrují, co a jak jsou mnozí ochotni udělat pro vlastní prospěch.

V Krajině ve stínu není moc jednorozměrných postav, ačkoliv není možné při jejich množství (odhadem cca 20) důsledně prokreslit jednotlivé charaktery a motivace. Je tu zástupce hitlerovských vítačů (Bára Poláková), židovský hokynář (Pavel Nový), tak trochu nerozhodný statkář (Stanislav Majer), který by si to nerad s kýmkoliv rozházel, jeho svědomitá a zásadová žena (Magdaléna Borová), zapálený komunista (Csongor Kassai) mající za manželku Židovku, znechucený a umrtvený starosta v podání Cyrila Drozdy nebo místní "exot" a "holka pro všechno", kterého skvěle ztvárnil Jiří Černý.

Režisér Sláma do hlavní role de facto obsadil obec jako takovou, její proměny v časových skocích, při vítání Němců, odjezdu branců do války, vysídlení Židů, v době konce války a řádění revolučních gard. Když jsou obyvatelé obce vyhnáni do lesů, dojde divákovi, že se vlastně v přeneseném smyslu slova jedná o onu "vesnici na útěku", zdánlivě připomínající úděl jiných filmových postav a jejich domoviny, Všech dobrých rodáků (1968) Vojtěcha Jasného.

Ze Slámova trademarku zůstávají pomalé kamerové jízdy, civilní observační metoda a důraz na ženské hrdinky, které až na několik výjimek řeší to podstatné a stojí v opozici k umanutým rozhádaným mužům a jejich egům.

Z příběhu Krajiny ve stínu na člověka dolehne smutek a lítost. Jednou z obětí, k níž si divák může vybudovat kladný vztah, je statkář v podání Stanislava Majera, jehož charakter a osud je v celém soukolí dost signifikantní. Člověk pokoušející se udržet rodinu pohromadě, nějak vyžít, ale nerozhádat si to s nikým, ačkoliv jeho vlastní žena mu slouží jako morálně stabilnější a ukotvenější "hromosvod".

Bohdan Sláma se ve své novince pokusil vymodelovat architekturu zašlého venkova (vzdáleně to připomíná obrazy Josefa Lady), vyobrazit ono soukolí, které se následně zasekne a vymkne z mechanismu. Současnému člověku to nicméně nedá odpovědi na otázky, kdo za to všechno vlastně mohl (chtělo by se odpovědět, že ono soukolí velkých dějin), koho bychom měli potrestat. Spíš si člověk během sledování filmu uvědomí, že můžeme být rádi za dobu, v níž žijeme. Otázky jsou nicméně ve vzduchu. Jak bychom se zachovali na místě filmových protagonistů? Koho a za co bychom mohli odsoudit? Ale skutečně odsoudit, ve smyslu slova, že to nejde vzít zpět. Protože nynější odsudky a "vášnivé" debaty na sociálních sítích a v mediálním prostoru jsou v porovnání s tím skutečnou prkotinou, bouří v pomyslné sklenici vody.

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE