Retro recenze: Jurský park - Proč je pokrokový velkofilm stále tak kouzelný a funkční?

Jurský park režiséra Stevena Spielberga jistě není třeba nějak obšírně představovat. Podle románu Michaela Crichtona vznikl roku 1993 dobrodružný snímek, který posunul možnosti speciálních efektů a také díky mohutné propagační kampani přilákal do kin miliony nadšených diváků. Nebudu a ani nechci znovu rozebírat pokrokovost filmu v oblasti zmiňovaných efektů, které pomohl přesměrovat z optických na digitální (o tom si můžete trochu více přečíst tady), ale spíše bych se rád zaměřil na to, jak Jurský park zcela samozřejmě a dokonale zapracovává progresivní technickou stránku do svého příběhu. Neboť je to při zpětném pohledu především absolutně vyvážený a komplexní příběh, který byl jako tradičně pro Spielberga prvořadý a který v současnosti stále činí ten zásadní rozdíl mezi tímhle prehistorickým dobrodružstvím a kupou novějších a technicky ještě dokonalejších následovníků.

Onen příběh Jurského parku určitě všichni znáte (a pokud ne, tak s četbou následujících řádek rozhodně počkejte až po zhlédnutí!!!). Miliardář a majitel Jurského parku John Hammond si po tragickém úmrtí jednoho ze zaměstnanců ve spárech velociraptora najme trojici uznávaných odborníků z řad archeologie a matematiky, aby společně jako první zakusili zážitek z pokrokového a utajovaného zábavního parku, jehož atrakcí není nic jiného než dinosauři, přivedení k životu díky DNA zachycené v prastarém jantaru. Zpočátku rodinná idylka s brachiosaury a triceratopsem se mění v boj o přežití a útěk před bájným tyranosaurem a vychytralými velociraptory, přičemž je potřeba vrátit do provozu celý systém parku, jenž spadl vinou prohnaného zrádce Dennise Nedryho. Na první pohled jednoduché jak facka, ale provázanost jednotlivých etap a práce s napětím a zvědavostí jsou extrémně promyšlené a zajišťují vskutku nezapomenutelný zážitek, jakého nabývají i samotné fascinované postavy.

Ano, hlavní atrakcí mají být již podle názvu a nástřelu děje dinosauři a takovým způsobem se s nimi skutečně zachází. Spielberg je maluje jako fantastické atrakce nejen z perspektivy diváka (jenž především v době uvedení nečekal na nic jiného, což potvrdilo nepříliš hvězdné herecké obsazení), ale také z pozice hlavních postav. A tak je logické, že v úplně první sekvenci s útokem velociraptora divák vlastně nic nevidí - režisér ho jen provokuje úvodními záběry na třesoucí se stromy a napjatě čekající ozbrojené muže, ale nakonec vidíme jen skladovací prostor, do něhož potvora uvnitř jednoho z mužů vtáhne. A tím zároveň dostáváme zmínku o prvním druhu dinosaurů, který se v rezervaci nachází.

Poté, co Hammond společně s experty Alanem Grantem, doktorkou

Sattlerovou a Ianem Malcolmem přijíždí na inspekci (a nikdo z trojice netuší, čeho má být vlastně svědkem), zjeví se první dinosaurus v celé své kráse. Jde o býložravého obrovského brachiosaura, jehož výstup před šokovanými hrdiny nahání dodnes husí kůži jednak úchvatnou syntézou majestátní hudby Johna Williamse s perfektní inscenací (moment je tak silný také díky širokému formátu, díky němuž můžeme z ostrého podhledu vidět celé stvoření, vyčnívající nad drobnými lidmi), jednak samotným vyústěním našponovaného očekávání, které se v době uvedení mísilo s prvotní prezentací takto úžasných přesvědčivých efektů. Tak se představuje druhý prehistorický druh na ostrově a zároveň padá zmínka o tyranosaurovi, který je rovněž součástí parku, přičemž tato informace podlamuje Alanu Grantovi kolena.

Hrdinové jsou poté svědky prezentace, která jim i divákovi prozradí, jakým způsobem dokázali inženýři a vědci dinosaury oživit, a po společném obědě, kdy především Malcolm jakožto odborník na teorii chaosu předvídá neblahé události, sledují krmení běsnících velociraptorů, které divák opět nemůže vidět skrze vysokou trávu - Spielberg tak v tomto směru stále šponuje zvědavost a zároveň chytře udržuje rodinný ráz podívané, oproštěné od krvavých detailů. Až poté a po seznámení s vnoučaty Johna Hammonda všichni vyjíždějí na túru do útrob parku - plni zvědavosti a očekávání. Jenže sprška atrakcí se opět odkládá a kolem výběhů dilophosaura a tyranosaura výprava projíždí, aniž by tyto predátory zahlédla. Až poté se dostává na dalšího dinosaura, kterým je nemocný a ležící triceratops, jehož mohou všichni nejen spatřit, ale také si na něj sáhnout. Jde vzhledem k výstavbě filmu o špičku pyramidy, neboť v té samé chvíli přichází bouře a Dennis Nedry, jenž krade vzorky DNA, vyřazuje z oběhu celý bezpečnostní systém - a od té chvíle tedy musí následovat pomyslný sešup z vrcholu dolů.

Doktora Sattlerová odjíždí jiným vozem společně s ošetřovatelem a zbytek výpravy se vrací, kudy přijela. A právě u výběhu tyranosaura provádí Nedry svou akci a auta napojená na elektrickou trať se zastavují. A predátor, jehož výběh byl představen těsně před setkáním s triceratopsem, nastupuje majestátně na scénu. Právník Gennaro je zabit (a poprvé se tak naplno ukazuje nebezpečí masožravých druhá), Grant s dětmi se zachraňuje a Malcolm je zraněn. Další sešup v pyramidové výstavbě nastává, když je ujíždějící Nedry konfrontován s dilophosaurem, který si z něj udělá rychlou večeři. Postavy jsou nyní rozdělené - Grant je v divočině s dětmi a zbytek (doktorka, Hammond, Malcolm, programátor Arnold a specialista na raptory Muldoon) se snaží vyřešit výpadek systému, přičemž jako nejlepší varianta se jeví úplné restartování.

Grant s dětmi se ukrývá na stromě a jsou konfrontování s brachiosaurem, který okusuje listy - jde o další schodek v promyšlené pyramidě, neboť brachiosaurus byl poprvé představen jako druhý. Čeká se tedy s napětím na raptory. A ti poté nastupují na scénu velmi náznakově, když přechytračí schovaného Muldoona a v zákrytu hustého porostu na něj zaútočí. V plné kráse se jich dočkáme až v závěru, kdy jsme svědky dynamické naháněné a schovávané v prostorách hlavní budovy, během níž se stihne systém konečně vrátit do normálu a uvězněné hrdiny paradoxně zachraňuje náhlý vpád tyranosaura, čímž se podtrhuje heslo 'Život si najde cestu' a nekompetentnost lidí, kteří si nemohou hrát na bohy a nemají moc ovládat bytosti, o nichž nemají bližší ponětí. V závěru odjíždí skupinka přeživších zpět k vrtulníku (a příjezd k němu rámuje stejný záběr na dveře auta s logem Jurského parku - jen s tím rozdílem, že v úvodu byly dveře čisté a nyní jsou zablácené) a odlétá z ostrova.

Z pohledu práce se svými unikátními atrakcemi tak Jurský park triumfuje díky naprosto soudržnému a systematicky vystavěnému vyprávění, které dokáže manipulovat s divákem a přesným rozvržením motivů a jednotlivých fází dosahuje toho, o čem většina velkofilmů jen sní - i po opakovaných zhlédnutí lze najít něco nového a důležitého v komunikativnosti filmu a nelze se navzdory znalosti celkového děje nudit. Davida Koeppa musíme za vyvážený scénář jen chválit a Stevena Spielberga, jenž si v tom samém roce stihl odskočit ještě k Schindlerovu seznamu (a předvedl tak nejskvělejší výroční režisérský 'double' v historii), nekonečně obdivovat. Nejen celkový systém, ale i provedení jednotlivých scén, udržení obrazové rovnováhy pro takřka celou rodinu a vynalézavost v záběrování či stupňování napětí (otřásající se hladina vody před nástupem tyranosaura) zkrátka patří i po letech k vrcholům poctivé blockbusterové zábavy.

Ale nemůže být pochyb o tom, že Jurský park je ve finále něco víc než jen blockbusterová zábava - je to krásný hollywoodský příběh, který už fascinoval diváky dávno předtím v dobách King Konga a který posunul některé aspekty dovoleného a normativního vyjadřování. Samotná uvědomělost, která se projevuje i na již popsané pozici postav, srovnaných s fascinovanými diváky, se dále důmyslně promítá i ve vnitřním merchandisingu, spojeném s logem filmu umístěném přímo ve filmu, ať už na dveřích aut a čepicích zaměstnanců nebo na různých upomínkových předmětech při rozhovoru Hammonda a Sattlerové. Jurský park vytvořil vlastní svět, který chytře přesáhl do toho skutečného, a společně s vlastní vypravěčskou a technickou genialitou ztělesnil jeden z nejtypičtějších a nejlepších příkladů velké hollywoodské podívané, která přesahuje rozměry kinematografie. A jejíž popularita a progresivita nás všechny jistě přežije.

Hodnocení: 100%